Den druhý - pátek 5.7.

V plánu bylo brzké probuzení a vyrazit směr k hranicím. Od penzionu přes Rokytnici to byl kousek k přechodu Harrachov. Nevím jestli to bylo příjemným spaním v horském prostředí, ale prvé známky života se v obou pokojích začaly projevovat až kolem deváté. Po probuzení je čekal překrásný pohled na okolní kopce zalité sluncem. Na tuto podívanou nemohlo při příjezdu za tmy dojít, o to však více bylo ráno krásnější. Holky uvítali především možnost vysprchovat se, a nejenom holky. If si to pod sprchou lebedil taky notnou chvilku. Po zkušenostech z předešlého dne se začínalo nejprve s nabalením bagáže a pak teprve byly myšlenky na snídani. Pro Standu s Wiskinem nebyl problém žádný, If již se znalostí kam s kterým kusem navěsil věci taky bezproblémově, akorát v čase, kdy již Monika zvala šestici ke snídani. Teprve až když byly motorky připraveny k jízdě, zasedli jsme opět v útulné kuchyni a oddávali se pochutnání na domácím medu a čaji. Nikam se moc nespěchalo, ale přesto jakmile byl hlad zažehnán, navlékly se kožené bundy, přilby, rukavice, zavázali se pevně kanady a řada přišla na fotodokumentaci tohoto místa i s hostiteli. Pak už jen rozloučení ze sedel motorek a cesta k hranicím. Však bylo na čase, poledne bylo za dveřmi. V Rokytnici se nakoupil ještě chleba, jelikož ten, který nakoupila Monika se částečně snědl k večeři a snídani. Cestou se natankovalo u malé pumpy a začala cesta překrásnými lesy. Chlad z horských kopců příjemně osvěžoval.

Několik málo kilometrů před přechodem byla poslední zastávka v naší vlasti. Bylo na čase vyřešit i problém mobilních operátorů. Každý až na Hasiče si vezl telefon. Standa s Leonou koupili nový kupon do telefonu, a započalo první přihlášení do cizích sítí. Bylo vesměs bezproblémové.Od této zastávky to bylo kousek k přechodu, kde všechny tři stroje přijely přímo k odbavovacímu okénku české strany. Zde nebylo problémů, do pasů každý dostal vyžádané razítko a následovala polská část odbavení. Ta byla již o trochu vážnější. Každého kontrolovali zda nemá zápis u nich v kartotéce (divím se že tam pustili toho syčáka Ifa) a po řidičích chtěli zelené karty. Přesto to tak vážné taky nebylo, protože ani jeden si nemusel sundávat ku příkladu helmu z hlavy. Celková doba odbavení byla tak pět minut. If, Hasič a Martina ještě využili směnárny přímo u hranic, kde ne za moc výhodný kurz proměnili ještě potřebné množství valut. (zde byl kurz 12 Złoty za 100 Kč) Následovala cesta polskou částí hor, a přestože se jednalo o stejné hory, jako by byly jiné. Příroda byla nepatrně odlišná. Snad to bylo značkami, které měli najednou neznámé tvary a barvu, všude pochopitelně polské nápisy a např. pokaždé když silnice zajížděla do lesa, byla na pokraji cedule s číslem na požární službu pro případ požáru lesa. Tyto cedule ovšem nebyly pouze zde, ale bylo možno je potkávat po celém Polsku. Naší vlast nám ještě letmo připomněl český vlak, stavící v malém nádraží několik kilometrů od Harrachova.

Prvotní směr byl na Jeleniu Góru, dále na Nowa Sól a k Zielone Góre, kde bylo vytipováno místo pro první nocleh. Cestou k prvnímu většímu městu trojice motorek míjela i pohraniční městečko plné obchodů, stánků, a lákadel pro turisty, z nichž ty čeští zde byli podle SPZ v převaze.

Průjezdem prvních několika měst se objevil první nedostatek v prostudování silničních předpisů pro tuto zem. (Jinak byla tato příprava neodbyta, Hasič měl po celou cestu v náprsní kapse bundy informace o rychlostech na všech silnicích zde a další všeobecné věci pro dopravu v Polsku). Problém byl v tom, že obec zde byla značena dvojím způsobem. Buďto obci již několik kilometrů předcházela zelené cedule s nápisem obce, a teprve potom byla značka s vyobrazenou siluetou vesničky. Přesně to byly tři stříšky s kostelíčkem, černě na bílé ceduli. První reakce byly třeba takové, že If volal na Hasiče: „sakra co znamená ten hrad..“. Problém byl v tom, že ještě v Rokytnici Wiskin všechny upozorňoval, že nikdo nebude v obci jezdit víc jak padesát. Myslel tím samozřejmě okolo padesáti. A tak když se míjeli první obce, Standa s Wiskinem jeli až k bílé ceduli devadesát, kdežto If jel už padesát. Vznikala tak mezera, kdy na něj ti vpředu museli čekat. Naštěstí se to při první zastávce vyřešilo. Druhým případem bylo, že obec měla název jako u nás černě na bíle tabuli. Zde to bylo bezesporu.

V Jeleni Góre byl první zážitek a také důkaz toho, že zde motorkáři nejsou denním chlebem. O tom však až později. Teď k příhodě. Na semaforech, jak už je zvykem, zastavily motorky u sebe tak, že vepředu stál Standa s Wiskinem vedle sebe a If stál na prostředku pruhu za nimi, takže výsledná formace byla jakési V. Bylo to praktické např. když bylo potřeba se na něčem domluvit. Silnice byla dvouproudová a do vedlejšího pruhu přijelo bílé auto. Seděli v něm dva mladý kluci a patrně něco podobného každý den neviděli. Jeden byl doslova vyvaleném z otevřeného okénka a koukal s pusou dokořán a druhý, řidič, měl rovněž dosti zajímavý zvědavý pohled. Pak, nevím proč, pustili něco polského popu, a řidič začal, pořád s pohledem upřeným na Wiskina, přesněji na jeho Jarmilku „túrovat“ motor. Vše se blížilo scéně z amerických filmů, kdy jeden takto vyzívá druhého k souboji při rozjezdu. V okamžiku, kdy na semaforu padla oranžová se tato scéna přiblížila realitě a to dosti překvapivé. Přestože Wiskin ještě předtím volal: „Hlavně se nenechte vyprovokovat…“, sám zabral za plyn a výzvu dua polské mládeže tím přijal. Na první okamžik bylo auto o čumák v předu, ale jen na okamžik. Pak již diktát patřil Wiskinovi, který tím vyvedl oba čumily z míry. Brali to ale sportovně a uznale ještě vystrčili z okénka zdvižený palec na znamení uznání, zamávali a jeli dál, protože Jára už brzdil aby ho mohli ostatní dojet.

Když byla zastávka na jedné z benzinových pump, a spolujezdci, kteří nesli přezdívku Kecající batoh slezli z motorek, vypadalo to jako když se jde domov důchodců protáhnout. Rozlámaná těla, bolavé zadky, to jsou jen některé příznaky těl nezvyklých na cestu na motorce. Ale problém měl i If. Nedávno si koupil novou helmu. Byla pěkné což o to, ale doba po kterou jí zkoušel, byla přeci jen malá. A tak ho po několika hodinách začala poměrně hodně bolet hlava, otlačená na čele od ještě „nesedlého“ polstrování. Když na zmiňované pumpě helmu sundal, připomínalo jeho červené otlačené čelo věhlasného náčelníka Inčučunu.

Při průjezdu městem Legnicia padl návrh navštívit restauraci. Hlad byl, blížila se třetí hodina a nálada na ochutnání polské krmě taky byla. Příležitost se vyskytla, když šestice míjela jednu restauraci ihned u silnice. Z venku vypadala jako bývalá jídelna JZD Kotěhůlky, a navíc bylo třeba vyřešit jak se najíst, zda na dvě směny nebo že si to někdo vezme ven, protože nechat motorky bez dohledu obalené věcmi bylo více než risk. Ale průzkum, který byl vyslán do restaurace přinesl dobrou zprávu. Restaurace byla moderně zařízená, a bylo z ní naprosto perfektně vidět na kus parkoviště, kam se vzápětí motorky přestěhovaly. Nejdůležitější, nebo nejsnáze odvázatelné věci se vzali sebou, a tak v koutě vznikla za překvapivého úsměvu číšníka hromada helem, bund, rukavic a olejů do motorku. Nyní byl čas pro první lekci polštiny. Jídelní lístek udivil nejen svou nízkou cenovou hladinou, v nadsázce pochopitelně, protože člověk navyklí platit něco okolo stovky za oběd se zde seznamoval s jídly za řádově tři Złoty, navíc názvy jídel připomínali až moc ty české, leč zdání klame. Bylo těžké si vybrat, přeci jenom toto město nepatřilo jako některá jiná českým turistům, a tak zde náš jazyk neznali vůbec. Nakonec si ale každý objednal. Hasič s Leonou jako první okusili polské pivo, ale nebylo to ono. Jeho cena pro zajímavost byla v přepočtu 30Kč. A jídlo, které se po chvilce objevilo před nimi na stole taky vypadalo jinak, nežli minutky u nás. Maso v koprové omáčce buďto s rýží, nebo s hranolkami - zde „fritkama“ značně převládalo a mělo daleko k „Indickému jídlu“, dle slova v názvu Indyk. Přesto jídlo zasytilo, a vv-votom to je. Před rozloučením ještě museli čecho-polštinou, zvláštním to jazykem používaným zde po celou dobu cesty vysvětlit číšníkovi, aby rozpočítal účet na každého zvlášť. Ovšem ještě jedna věc zde zaujala. Cestou na toalety si někteří povšimli něčeho jako diskotéka. Zarážející bylo to, že se konala okolo třetí, byla do šesti dovčera, vybavení připomínalo spíše zanedbávaný kulturák a osazenstvo se skládalo z několika puberťaček a mužů již ne chlapeckého věku, povzbouzejících se alkoholem.

Cestou dál byla možnost seznámit se s první neřestí zdejších silnic. To že budou špatné se vědělo, a If na to varoval až přehnaně často, ale nikdo neměl konkrétní představu. Teď se začínala představa dostavovat. Silnice byly plny vyjetých kolejí. Nebylo to něco jako u nás, ale koleje opravdu velké. Na krajích vymačkaný asfalt dosahoval až několikacentimetrové výšky. Úseky takových to silnic byly měřeny na kilometry, a místy bylo vzácností jet po silnici bez kolejí. Zajímavě to ale vyřešili, jen co je pravda. Všechny špatné úseky byly označeny dopravní značkou KOLEJNY. Takže po několika kilometrech uměl psát toto slovo každý jako rodilý Polák.

Zdejší silnice ale nabízeli o mnoho více. Samostatnou kapitolou jsou zdejší autobusy - Jelzy. Zezadu připomínají houpající koráb, čoudí se jim od výfuku a předjíždět je, je tak trochu adrenalinový sport, jak si to šinou prostředkem pruhu. Ale jedna věc - nikdy nebyly tyto autobusy, jak ve velkoměstech, městech tak mezi vesnicemi vidět přeplněné. Měli by se zajít podívat k nám do Prahy, čemu se říká vytíženost hromadné dopravy.

Adrenalin zřejmě všichni polští řidiči přímo zbožňovali, jelikož předjížděli jako diví. A nejenom autobusy, ale i auta. Předjížděli doslova všude, na rovině, v zatáčkách kde nebylo vidět „za roh“ a před horizontem, ale nejhorší bylo, že předjížděli i nás. Ale o tom později.

Móresy těchto krajů si nejdříve osvojil Standa. Cestou prvního dne ve městech projel čtyřikrát červenou. Ne proto, že by se mu role silničního piráta nějak zalíbila. Důvod byl prozaičtější, kdyby totiž zastavil, museli by i někde v předu zastavit ostatní, aby se nikdo neztratil. A stavět na hlavní silnici, když máte kolem sebe řidiče takové pras... není také moc dobré. S rozdílností pravidel se ještě zblízka setkal If i Standa. Na semaforu padla zelená šipka doprava a tak oba jmenovaní vyjeli. Ovšem tato šipka zde byla u nás v již nepoužívaném významu, teda že do křižovatky se smělo vjet, ale přednost měli stále auta jedoucí v kolmém směru. Toto nikomu nedošlo a tak dvě motorky dost překvapily mladého řidiče, který myslím taky nejel zrovna šedesát. Naštěstí se nic nestalo, zůstalo opět při klaksonu a zmatených výrazů.

Jízdu městem vystřídala vyhlídková jízda po vesničkách, kterých bylo ve směru cesty mraky a tak snižovaly průměrnou rychlost. Na druhé straně bylo pro všechny potěšující dívat se na domorodce, jak pozorují kolonu tří motorek, navíc u Standy a Wiskina vybavených českými vlajkami. Dokonce padaly narážky že si budou zase moct týden o něčem povídat.

Ovšem nejenom oni byly překvapením pro vesničany, jedna vesnice si připravila překvapení pro ně. A jaké. Byla to doslova náhoda, když v Słavě projížděli jednou křižovatkou, do níž zrovna taky vjížděly dvě motorky. Kluci ihned zpozorněli, protože Jawu by poznali i na dálku. A tyhle dva stroje byly Jawy. A tak nezůstalo jen u zamávání, ale již v pěti strojích se jelo na konec vesnice opět k pumpě. Pro ně nebylo těžké poznat díky vlajkám naši národnost. A tak ještě něž si všichni sundali přilby tak od jednoho z nich zazněl jeden z mnoha památných výroků této cesty: „Ty vole, krajani..“.

Oba kluci od Znojma se naopak vraceli po cestě Evropou. Vyrazili z Moravy, projeli se po Německu, a přes Polsko se vraceli. Začal ihned rozhovor, o čem jiném než o motorkách. Vzájemně se porovnávaly domácí úpravy strojů, zkušenosti z jízd a zážitky z cest. Obdivu se neschoval „Pávík“ zaháknutý za jednou z motorek. Zvláště Standa si ho a oblibou prohlížel, jelikož on sám je majitelem rovněž jednoho kousku. Kluci z kraje vína ale taky poradili něco o Polsku. Především zdůrazňovali vyhnout se Szczecinu, kde prý zabloudili tak, že ho třikrát objeli dokola. Pak taky upozornili na věc, které nebyla v tu chvíli věnována pozornost - komáři. Když říkali že tu jsou divní komáři, takový větší a agresivnější než ti naši mírumilovní komáři, tak se ozýval jen smích a ujišťování, že se veze i zásoba repetentu. To nikdo netušil, že toto varování okusí doslova a do písmene na vlastní kůži. Pak už jen několik vět o místních poměrech, výměna telefonů a adres, kde Hasič nemohl chvíli pochopit že existuje poštovní adresa, jak byl zblblej E-mailem. Kluci jeli zpět k českým hranicím, spíše hledat kemp tím směrem a šestice dosud čerstvých jela hledat kemp naopak dál do vnitrozemí. Podle mapy byl vybrán jeden kemp u jezera, kam se sice podle plánu dorazilo, ale opět na poslední chvíli. Za 7,5 Złotych vjeli do rozlehlého kempu. Na recepci se vyřídily formality pro přenocování a zajelo se motorkami na plácek mezi stromy. Tato část kempu byla by klidná, nebýt hejna ptáků v korunách stromů. Již ten křik dával tušit, jak jich je tam mnoho, a nikdo ani nedomýšlel co by se stalo se stany, které se začaly stavět, kdyby hejno přelétlo nad tímto místem. Uprostřed stanů postavených do jakéhosi trojúhelníku se poprvé předved Hasičův lihový vařič. Nemálo kritiky si vyslechl od Ifa, že prý nebude potřeba, že se pod kotlíkem rozdělá oheň a tak podobně. Přesto byl nyní k nezaplacení. V kotlíku se pomalu začalo ohřívat jídlo, které se stávalo z několika konzerv fazolí a guláše, takže po chvíli se mohlo šest těl pustit do jídla zajímavé chuti. Z kotlíku bagroval každý dle chuti, jenom zase If byl výjimkou. Zapomněl si nejen ešus, ale i lžíci, a tak jedl chlebem. Standa zároveň po jídle předvedl svůj tábornický zlepšovák, žárovku vyvedenou z motorky, takže o světlo nebyla nouze. Sesedlí v kolečku debatovali všichni o prvních dojmech z této země, a přitom bohužel i okusili první setkání se zdejšími komáry. Za hluboké tmy se nejprve holky odebraly na toalety a vyčistit zuby, If s Hasičem a Wiskinem šli ještě obhlédnout jezero u něhož byl kemp. Ale z představy měsícem zalité vodní plochy se vyklubal sice písčitý břeh, seč zarostlý rákosím, takže vodu spatřil pouze Wiskin, když se šplhal po molu vedoucí nad jezero od jakéhosi klubu. Jarda se opak rozloučil a šel spát, zbylí dva pokračovali v obhlídce kempu, lépe řečeno jeho hospody. Pod velkým bílým stanem hrála patrně místní kapela, dělající mezi sérií napůl dechové muziky značné pauzy. Byla to rovněž další možnost ochutnat v klidy polský zlatavý mok. Oba si objednali nejlepší pivo, ale opět to byla spíše limonáda, nežli to, čemu u nás říkáme pivo. Jó, není snadné správného Čecha v cizině uspokojit pivem. Chuť tohoto nápoje sice připomínala pivo horší kvality, ale chuť se ihned po polknutí vytratila, pěna byla ráda že se držela alespoň cestou od pípy ke stolu a něco jako říz, o tom zde nešlo mluvit. Oba kluci patřili k těm, co si dají piv více, když je nálada. Nálada byla, ale pivo zůstalo jen jedno. V kempu mimo jakých si velkých šlapacích autíček, které zde měly půjčovnu a jezdila na nich nejen děti, ale i dost děvčat v pubertě, bylo míst k zábavě u této hospody mnoho. Zajímavá atrakce, kterou oba viděli poprvé byl stojan s boxovacím pytlem. Za jeden zlaťák si zde mohli převážně mladí muži vyzkoušet, jakou mají ránu. A že zkoušeli. Především to byl v jednu dobu souboj dvou. Oba se soustředili s bravurností mistrů asijských bojových umění, koncentrace jim třeštěla z očí až pak se rozeběhli, bouchli do pytle a na počítadle jim vyšlo, že jsou hotoví boxeři. A zlotka v háji. If si byl jistý, že být zde ostatní kluci, nemluvě o tom kdyby jel taky Zbyněk, taky by nás tato atrakce dostala.

Po obhlídce nočního života v poměrech polských kempů ještě oba porýpali do usínajících kamarádů již zalezlých ve stanu. (i když kdo ví, např. Leona se Standou po chvilce zase ožili…) a šli taky spát. Čekala je ostatně dlouhá cesta k moři.

Den třetí - sobota 6.7.

Obyvatele třech stanů čekalo probuzení do slunného dne, obloha byla modrá jako pastelka a nálada byla více než dobrá. Přespání na čerstvém vzduchu jí jistě prospělo nemálo. Následovala opět návštěva toalet, dentální hygiena, a použití vařiče. Tentokrát na čaj k snídani, které představovala chleba se zde oblíbenou paštikou Májka. U snídaně ještě dva noční průzkumníci informovali ostatní o podobě kempu, který byl sotva způli osazen, o nočním životě zde a místních lidech. Spíše o něžné polovině místních lidí, která zde ve svém pěkném zastoupení měla absenci. Vidět pěkné děvče byl malý zázrak. Po snídani se začalo s vyndáváním věcí na sluníčko, aby měli možnost proschnout a začalo se nabalovat na motorky, dnes již bez jakýchkoliv zádrhelů. Postupně mizely hromádky věcí, až nakonec zbyl jen prázdný plac, takový jaký je přivítal večer. Hasič když sundával ze zrcátka helmu, zjistil, že mu zrcátko zůstalo v ruce. Opatrně na to upozornil Ifa, který se naštval a jel k recepci, aby ho zkusil nějak opravit. U recepce se odevzdaly identifikační štítky, a začala oprava. Jelikož si sebou If nevozil izolepu, musela ku slovu přijít Járova. S oblepeným zrcátkem ještě při odjezdu v bráně míjeli hlídače, který se předchozího dne ptal odkud jsme, kam jedem a celkově ho tato motorkářská výprava zaujala. Sluníčko svítilo, bylo teplo a po několika kilometrech se muselo opět stavit. Jednak aby si ten kdo potřebuje mohl odběhnout do lesíka, ale především kvůli zrcátku. Černá izolepa se pod sluncem nahřála a povolila. Navíc ji měl Jára málo, a tak na řadu pro změnu přišla zelená, kterou se zrcátko obvázalo jako by mělo táhnout traktor. Páska vytvořila pěkný trojúhelníček, takže zrcátko mělo podobu značky pánských záchodků. Ty se zde totiž označovaly trojúhelníčkem na rozdíl od kolečka, což byl zase znak ženských toalet.

Pak již opět cesta dál. Pokud polské silnice nelze považovat za dobré, (k čemu se jistě dostanu později), jedna věc se musí ale dopravní struktuře zde pochválit. Dopravní značení, konkrétně směrové tabule. Je zde naprosto jiný systém. Směrové cedule zde mají umístěny např. naproti vjezdu do křižovatky, takže si na rozdíl od nás nemusíte pamatovat údaj o směru z tabule, které je několik metrů před křižovatkou. Navíc, cedule zde jsou mnohdy metr vysoké, a široké tak, kolik je potřeba pro napsání textu. Takže orientace obzvláště na městských křižovatkách byla dobrá. Ale ani mimo obce se nedalo nic vytknout, takže - pochvala v tomto směru je na místě. Navíc, stejně jako tady byl směr na každé větší město již dostatečně dopředu uveden, na ta města největší byl směr ukazován již dopředu skoro na půl Polska.

Akorát Wiskin se přiznal, že v každé pravotočivé zatáčce myslí na nehodu, kterou měl na Hells pekels minulý rok. Ta, stručně popsána, vypadala takto: Jára v zatáčce sjel ze silnice, předním kolem narazil do pařezu a přes řídítka přelétl do rybníka. Prý bylo zábavné pozorovat ho, jak se drápe z rákosí…

Při jedné z mnoha zastávek na benzinové pumpě vyšel najevo jeden omyl. Při obědě minulý den si dala polovina lidí „maso po Indicku“ ale to nemělo s Indií nic chuťově společného. Nyní se ukázalo proč. Indyk je zde krůta. Přišla na to Leona, když kolem projížděl automobil z masokombinátu. A tak mimo jiné z toho vyšlo ponaučení, že ne všechny slova jsou si tak blízká. Ostatně důkazem toho bylo slovo DROGA. To znamená silnice. A tak se nápisy Pomoc Drogova vysvětlovaly zprvu jako lékárna, obdoba našeho Drop In a podobně. A když se jeden mladík zeptal Standy, co říká jejich Drogam, pomyslel si Standa o něm, že je to vypatlanej debílek…Rovněž chvilku trvalo zvyknout si na slovo sklep, u nás potraviny.

Dál ubíhala cesta k moři, a překvapivě se dodržovala padesátka v obcích, ale stejně jako u nás na to zdejší řidiči také moc nehleděli. Však také za celou cestu nepotkali ani jednou radar, přestože v některých městech omezovali rychlost varováním, že je zde umístěn. Na jedné z pump If zjistil, že si nešikovně zabalil olej pod bagáž, takže ho z toho opět zachraňoval Wiskin, který byl v ten den tímto a izolepou jeho andělem strážným.

Byl to zrovna If, kdo před cestou kritizoval cestu i co se týče počasí. Pravdou je, že předpověď byla špatná. Hlásila déšť a ošklivo po celou dobu. Snad se šesticí smiloval svatý od počasí, že dosud, pomineme-li déšť ještě před Rokytnicí, počasí přálo, a ba co více, dnešního dne bylo přímo nádherné. Sluníčko svítilo seč mohlo a tak pod bundami se namísto mikin objevilo jen tričko. Navíc teplota začala těla i sužovat, takže na jedné ze zastávek se naplánovalo vykoupání v jezeře. K jezeru nebylo trafiky řádný problém, a tak po chvilce byl Hasič s Leonou na obhlídce a výběru místa pro koupání. Jelikož žádné takové místo zde nebylo a od toho vykoupat se na malém vlezu do vody odradilo paradoxně to, že se zatáhlo. Pesimisté tvrdili, že bude pršet, a hlad měli i optimisté, a tak se rozhodlo jinak: Vyrazí se k jednomu z krámů- přesněji řečeno SKLEPU a alespoň bude možnost seznámit se s nabídkou místního jídla. Ještě pět minutek se poleželo na trávě a pak se popojelo několik metrů. I přesto že se tento krám cestou k jezeru míjel, Standa ho přejel. Ale po několika metrech si to uvědomil a vrátil se zpět. První zvědavci se nahrnuli do krámu, aby zde zjistili nabídku. Byla stejná jako u většiny krámků u nás. Maso, ovoce a zelenina, sladkosti a pečivo - lépe řečeno chleba, chutnající jako veka. Trochu zarážející byl fakt, že v obchodě nebyla ani jedna konzerva, a tak začala malá obava, zda bude zde co jíst, až dojdou zásoby přivezené v bagáži. Ale tyto myšlenky byly zažehnány chutnou svačinou. K chlebu si někdo dal perfektní mírně pikantní párečky, někdo zase vynikající sýr, což asi by nikdo nesehnal v podobném krámku u nás. Po půl hodince se až na Standu cítil každý sytý, Standa to považoval za malou svačinku. (Já říkal že je jedlík!)

Následná cesta měla jednu zajímavou příhodu. Při průjezdem Jenikova stály kolem silnice davy lidí. Nebylo to pár náhodných kolemjdoucích, ale několik různě četných skupin a všichni koukli na projíždějící kordon tří motorek ověšených bagáží. Když se tato scéna táhla skoro celou vesnicí, nejen Hasič si naivně myslel že zde stojí kvůli nim. Asi jim někdo řekl, že budeme projíždět a tak se přišli podívat. Nebyla by to zvláštnost, protože něco podobného zde asi jen tak nevidí - za celou cestu sem potkali tolik motorkářů, kolik prstů má bezprstý truhlář. Ovšem uvedení zpět do reality bylo na konci vesnice -tam kde stál kostel a v něm se konala svatba. Ty lidi prostě čekali na svatební průvod. Ale alespoň ten chvilkový pocit stál za to.

O kus cesty dál spatřil Standa přes silnici kus kabelu, o kterém myslel že je to radar. Začal tedy prudce brzdit a úzkostlivě sledoval v zrcátku jak se Wiskin blíží. Moc si přál, aby nebyl přední světlomet Wiskina na jeho nosiči. Vše ale dobře dopadlo.

Zbývalo už jen pár kilometrů od moře, kde se zastavilo u malé pumpy. Ne pro natankování, ale proto, že všichni byli dost unaveni z dlouhé cesty, zadky bolely a chuť na kafe u malého bistra vedle pumpy byla také. A tak se každý zasmál „zalévátku“ trávy, což byl kus hadice se zakončením ve tvaru kytičky a zasedl ke stolku. Začalo se mluvit o kousku cesty, co zbýval a o počasí, které se od jezera dost zhoršilo. Bylo chladno, obloha byla tmavší a celkově začala přicházet předtucha, že u moře je sluncem zalitá pláž toho dne nečeká.

Jako na mnoha místech i zde příjezd šestice Čechů vzbudil velký zájem. Netrvalo dlouho probíhala konverzace a cestě, o místě odkud jsou a podobně. Pak vznikla další hláška, která se zapsala do paměti všech na dost dlouhou dobu. Přesně to bylo takhle. Kafe bylo dopité a padla otázka, kolik kilometrů je to k moři. If byl líný zjišťovat toto z mapy a tak se Wiskin rozeběhl k servírce a z dálky na ní volal svojí ruštinou: „Skolko kilometov k mori“ Výbuch smíchu co následoval byl nepopsatelný a nejednou se tato slova zopakovala se škodolibém dorážením na Wiskina. Přesto za tuto otázku obdržel odpověď že asi čtyřicet. Těsně před odjezdem se ještě sešlo několik místních, od chlapečka který nemohl oči odtrhnout od motorek až po místního mluvku s lahváčem v ruce, který se dal do rad. S každým kilometrem se začalo nebe zatahovat a několik málo kilometrů od cíle tohoto dne bylo rozhodnuto zastavit a nandat si šprcky. Pro jistotu. Ovšem z jistoty se po chvilce stala dobrá věc, protože začalo pršet. Pak, na jedné silnici za polem se to stalo. Nespadlo UFO, ani nic jiného, ale objevilo se moře. Pro některé bohužel v dešti, pro jiné - přesně Hasiče s Leonou v plné kráse, jelikož ho viděli poprvé. Byl čas 8.10. Mimo pohledů na masy vody začala starost každého večera - najít místo ke spaní. Ze silnice sjeli na polní cestu, která je zavedla do lesa a ke kempu. Na první pohled bylo vidět, že jde o kemp malý, rodinného rázu, kde nebyl žádný stan a v chatkách tak maximálně deset rekreantů. Hasič, Standa a Wiskin šli na obhlídku a informovat se o ceně. Dvě recepční, stará a mladá jim vyšli vstříc, ale překvapivě mladá se ujala slova a řekla, že domlouvat se budeme pouze anglicky. Bylo to opravdu překvapující, protože to byl první člověk, který tento jazyk zde ovládal. (Samozřejmě z těch které cestou potkali).

Cena byla 10 Złoty za osobu a všechny jeho věci, což bylo jednak přijatelné, ale především z poprchávání se stalo docela husté mrholení a zatažené nebe říkalo, že bude hůř. Zaparkovaly se proto motorky a byla zde jedna povinnost - navštívit moře. To si zachovalo svou temnou deštivou podobu, jakou mělo z dálky ze silnice. Přesto se vyplnil sen. Motorky byly u moře. Zatím tedy kousek od něj, v kempu, ale to je už detail.

Nastalo focení, máčení kanad v moři a objímání a potřásání rukou. Euforie byla vidět skoro na každém. Wiskin udělal to, co slíbil - a to že vytáhl doutník, který dostal před několika měsíci k narozeninám a zapálil ho. Byl to totiž doutník již při narozeninové oslavě honorovaný na doutník, který si zapálí až dostane Jawu k moři. A tak se stalo. Ať člověk kouřil či ne, tentokrát si natáhl každý. Byla přeci slavnostní chvíle. Po doutníkovém odřadu se vytáhly mobilní telefony a nastaly hovory domů plné prvotních pocitů od moře. Leona radostně volala domů, že je to skvělý a že prší a tak, což by bylo pro nezasvěceného těžké pochopit, že má radost z deště. Došlo taky na hymnu. V objetí se zazpívala směrem k moři, aby i to vědělo, s kým má tu čest.

Euforii pomalu začínal utlumovat déšť. Sílil, a tak bylo na čase vrátit se zpět do kempu. Zde již nebylo po plážové radosti ani stopy. Největší starostí bylo co nejrychleji postavit stany na promoklé zemi za již hustého deště. Svou roly hrála i nervozita ze zimy a vlhkosti na všech a na všem. Přesto se po chvilce v kempu objevilo stavení, které vzbudilo pozornost ostatních. Tři stany postavené do trojúhelníku byly pokryty plachtami tak, že uprostřed stanů vznikl rovněž krytý prostor, ideální pro vařič a umožňující v suchu sedět v kolečku a debatovat. Navíc plachty byly přímo nezbytně nutné pro stan Martiny a Hasiče, protože oba stany stavěné za deště začali propouštět vodu podél švů.

Té první výhody, vařiče, se využilo ještě než Wiskin doopravil všechny detaily na našem kutlochu. Rozhořel se oheň a v kotlíku se rozplácl obsah několika konzerv. Při otvírání jedné z nich se Hasič řízl do prstu, a tak přišla na řadu lékárnička. Než bylo toto zranění patřičně ošetřeno, okupovala místo pod plachtou vůně jídla. Po večeři ještě vyrazila kolovat flaška s rumem a colou, a začalo povídání. Hasič se napakoval do stanu k Martině místo Wiskina, který šel obhlídnout stav stanů a vrhl se do psaní deníku. Protože po těžkém dnu byl každý unavený, šlo se za malou chvilku spát za zvuků polevujícího deště. A někde v dáli šumělo moře.

Den čtvrtý - neděle 7.7.

Třetí den v Polsku, nazývaný obecně dnem kritickým se nesl v duchu odpočinku a lenosti. Pokud bylo usínání plné obav, že špatné počasí bude doprovázet minimálně celou cestu podél moře, ráno ukázalo opak. Sluníčko zalilo travnatý plac a svítilo na podivuhodné uspořádání plachet a stanů, kolem kterých procházeli ostatní návštěvníci kempu a zaujatě jej prohlíželi. Měli ale i připomínky jako: „Á, češi ještě spí“. Únava předešlého dne způsobila, že nikomu se nechtělo vstávat. Teprve kolem desáté sluníčko způsobilo, že z jednotlivých stanů se ozývaly hlasy a pak teprve vykouklo několik hlav ven. Pěkné počasí ale rychle povzbudilo chuť k životu a šestice začala něco dělat. Tím něco bylo například čištění zubů, příprava snídaně opisování stavů počitadel kilometrů a podobně. Ještě než se dovaří čaj, rozhodli se Leona s Hasičem jít se podívat podruhé k moři a tak šli. Na rozdíl od předešlého dne je dnes navštívilo slunečnou pláží, kam se začali scházet lidi docela v hojném počtu. Písek byl ještě z předešlého dne vlhký ale rozhodně zde bylo již příjemněji. Snad proto vlezl Hasič s Leonou ve vyhrnutých kalhotách po kolena do vody, které překvapivě nebyla nikterak moc studená, i když o velké teplosti také nemohla být řeč. Po jejich návratu zpět k ostatním byla snídaně a příprava k odjezdu. Pomalu se začaly sbalovat věci, větraly se stany provlhlé od deště a v plánu byla i návštěva pláže, o níž již od Hasiče s Leonou i ostatní věděli, že je docela plná lidí. Málem vše zkazil déšť, který asi na deset minut opět odebral úsměv z tváří. Musely se totiž všechny věci, rozbalené a nedosušené nacpat zpět do stanů nebo alespoň pod plachty. Díky bohu ale déšť byl po chvilce vystřídán sluníčkem jak se u moře sluší a patří. Pod prudkými paprsky začaly věci opět prosychat a mysl šestice se soustředila na pláž.

Pláž byla při příchodu již dost obsazená, přesto nikdo moc v moři nebyl. Spíše se zde lidé slunili na této písčité pláži, která se táhla od obzoru k obzoru. Byla to nádhera. Plavky si každý navlékl za trochu studu z exhibicionismu na pláži, a začali první kroky do moře za celou historii Hells pekels. Wiskin, který patřil k lidem kteří vlezli i do ledové vody, ovšem jejich vlez se počítal na hodiny překvapil tím, že byl ve vlnách jako první. Hasič sice již také poskakoval před lámajícími se vlnami (bohužel byly malé) ale předběhla ho Martina. Po chvilce se do slané vody ponořili i Standa s Leonou a na pláži postával jedině If, který nejprve špičkou nohy testoval, jak je to s tou teplotou, protože zatímco Standa si stěžoval, jak je studená, Wiskin v ve vodě dováděl a řval jaká je to pohoda a že je to teplé. A tak i If si vyzkoušel teplotu na vlastní kůži. Voda byla studená, ale dalo se v ní dovádět docela dlouhou dobu. A jelikož dno sestupovalo velice pomalu, bylo toto dovádění spíše poskakování ve vlnách nežli plavání.

Celkově by se dalo teplotou našinci popsat jako voda např. na Orlíku začátkem léta, kdy bylo trochu chladno.

Na pláži pak začaly plážové radovánky jak má být. Byly sice v pozornosti ostatních lidí, vždyť mimo šestici nikdo ve vodě tolik neblbnul ale jednalo se spíše o krátké osvěžení, ale to bylo v tu chvíli jedno. Fascinující zde byl písek. Byl velice jemný, za chůze pod chodidly vrzal a protékal mezi prsty. Navíc byl již v tu chvíli prudkým sluníčkem vysušen a ohřán, takže pozorností se stalo zasypání Wiskina do písku. Postupně na něm vznikal kopec vhodný velehor. Chvilkami bylo nestavené Wiskinovo tělo zdobeno kameny v různých znacích až nakonec po vyfocení musel Wiskin složit zkoušku síly - tj. dostat se svépomocí ven. Chvilku to trvalo, ale pak už jen zbyla hromada písku, vhodná a přímo lákající ke stavbě hradu z písku. Dvanáct rukou se pustilo do díla, že po chvilce již vznikl docela pěkný hrad z věžemi, nádvořím, mostem a díky Standovi i s tajnou chodbou.

Posledních úprav se již If neúčastnil, vydal se sám dobrovolně zpět do kempu, aby začal s balením.

Nutno říct, že se mu to povedlo. Když po chvilce do kempu dorazila i pětice zbývajících, která se vykoupala v moři ještě jednou, bylo dost věcí rozloženo na plachtě pod slunečními paprsky, stany již také byly suché ale If překvapil ještě jednou věcí: Jak již jsem zmínil, v kempu byly dvě recepční. Stará a mladá. (Tím mladá myslím asi čtyřicet, kdežto stará znamená babička) Stará paní recepční si buď všimla nebo se doslechla od ostatních rekreantů v kempu že Standa má půl litru Slivovice. A tak nabídla obchod. S alkoholem to zde nebyla jako u nás. Zatímco cigarety zde byly levnější, alkohol alespoň dle piva soudě byl dražší a o dost. Byl navíc kolkován. Začal problém, především Standy, který jakožto majitel měl rozhodnout jestli se tohoto léku z Moravy vzdá. Nešlo ani o to, že nebude co pít. Zbývalo pořád něco rumu, a navíc alkoholu se zde pilo pomálu. Vždy jen večer pro chuť rum s colou. Šlo o to, aby pochopitelně nebyl obchod ztrátový. Nikdo nevěděl kolik stojí tvrdý alkohol ve zdejším kraji, a tak se zatím staré paní řeklo, že bude vyrozuměna po poradě a vyslal se If a Hasič na průzkum cen alkoholu zde. Cíl byl jednoduchý - cestou k pláži stály dva stánky s pivem se zmrzlinou a podobně, jenom že bohužel ne s tvrdým alkoholem. Navíc snad chybou špatné komunikace v tomto směru nebo opravdovou neznalostí prodavač v prvním kiosku nevěděl nic o cenách, řka že on nepije. Prodavačka v druhém kiosku naopak znala Čechy, měla tam kamarádku z dětství, ale alkohol rovněž nepila natož ceny. Pouze si myslela, že za půl litru polské obyčejné vodky se platí třicet zlotých. (něco přes 220 Kč) To se ale zdálo jak Ifovi tak Hasičovi moc, a pro nedostatek dalších stánků šli zpět. Nakonec se po poradě vymyslel plán jednoduše. Slivovice se vymění za půl litru polské vodky, ovšem lepší. Úplně původní plán byl vyměnit ji za kvalitní světový alkohol ale to se zdálo mladé recepční, která se zapojila do anglicky vedeného vyjednávání, moc a tak zůstalo u toho, že vzala telefon a po chvilce už slivovice opouštěla Standu a jeho ruka pohladila polskou čistou vodku.

Později u jednoho supermarketu se zjistilo, že vodka opravdu patřila k lepším polským vodkám, že cena oněch třiceti zlotych za půl litru není nic přemrštěného, ale naopak cena byla ve skutečnosti vyšší. K vidění bylo dárkové balení Becherovky 0,3l za 50 zlotych (375Kč) a Whiski 0,5l za 145 zlotych (více než 1080 Kč).

Za slivovici bylo nabízeno 50 zlotych, takže čest paní recepční, ošidit nás nechtěla.

Odbylo již poledne, když se sluncem proschlé věci začaly nabalovat na motorky. Těla se pěkně opalovala pod azurově modrým nebem a tak vznikaly kombinace oblečení plavek a kanad, protože boty byly u většiny až ne dně bagáže. Jak už jsem napsal, jednalo se o den třetí, tzv. kritický a proto se nikam nespěchalo. Plán cesty pro tento den byl pouze několik desítek kilometrů a tak se z kempu vyjíždělo okolo půl šesté. Takže balení věcí trvalo téměř osm hodin…

Cesta byla podél pobřeží, ale moře bylo vidět poskrovnu. Naopak byla okolo polská krajina, jednotvárná a stereotypní. Na rozdíl od našich cest nebylo zde po těch několika málo dnech již na co koukat. Pole střídal občas les, vesnice byly jakoby podle jednoho vzoru, a o nějakých serpentinách či kopcích jak se vlečou mezi českými vesnicemi nebylo ani řeči. Zpestření jízdy bylo tradičně ve formě zastávky na zmrzlinu, a také v první návštěvě polského supermarketu. Zde při vybírání zboží se If začal smát s Leonou obdobě naší Veselé krávy. Obal i logo bylo naprosto stejné, jenom nápis byl: Krovka smieška. Nakoupily se zde rovněž poprvé v Polsku konzervy, lépe řečeno fazole ve vlastní šťávě, protože výběr z konzerv jako v našich supermarketech zde nebyl. A také otevírací doba zde nebyla ještě tak široká jako u nás, i když na to že byla neděle tak zavírací doba v sedm hodin šla. Přesto byly Martina s Leonou jedny z posledních zákazníků tohoto dne zde.

Když se počet ujetých kilometrů blížil ku stodvacetin, bylo na čase se poohlédnout po spaní. Představa byla něco u moře, ale ne zase luxusní kemp s přemrštěnou cenou. Zprvu se mohlo zdát, že něco podobného bude v letovisku, kterým šestice projížděla za velké pozornosti zdejších davů. Letovisko bylo několik kilometrů táhlé, plné lidí procházejících mezi nespočetně mnoha stánky s jídlem, oblečením, slunečními brýlemi a atrakcemi všeho druhu. Bylo zde k vidění jak malých horských drah, tak střelnic a koneckonců všeho, co nabídne naše malá pouť, akorát se zde každá atrakce několikrát opakovala. Nebylo divu, místo to bylo lukrativní. Z jedné strany moře s krásnou pláží, z druhé strany veliké jezero. Přesto zde nebylo žádaného kempu, ale pouze penzionů. Asi tři kilometry za tímto letním letoviskem se zastavilo na „čůrací pauzu“ a při té příležitosti se prozkoumal zalesněný pás mezi mořem a silnící, jestli by nešlo někde zde přespat. Toto místo bylo ale něco okolo sta metrů široké a bylo moc na očí jak ze silnice tak z pláže, a tak se alespoň mohlo pokochat opět překrásným pohledem na písečnou pláž kam oko dohlédla a slunný obzor nad mořem, kde zacházející slunce dávalo vědět, že s hledáním místa je opravdu největší čas. Od této zastávky bylo rozhodnuto jed dál ve směru a neustále se po nějakém vhodném místečku koukat. Pak ale silnice opustila mírný porost přiléhající k plážím a začala být lemována po pravé straně ostnatým drátem v úctyhodné dálce minimálně několika kilometrů. V jednom místě byl drát přerušen bránou, která byla otevřená. Protože času pro rozbití tábora bylo minimálně, vydal se Wiskin s Hasičem na průzkum. Již po několika prvních krocích bylo jasné že se jedná o bývalý vojenský prostor patrně po sovětských vojscích, a po dalších metrech po cestě, která byla plná jako vše tady nafoukaným jemným písečkem z pláže i to, že máme čest být na bývalé raketové základně. Průzkumná dvojice mezitím zjistila, že spaní je možné buď na betonu u jednoho z baráků (asi bývalé velitelny nebo přijímací kanceláři..) nebo projet na šíř základnou a na kopci s překrásným výhledem na moře spát na místě bývalé pozorovatelny. Když se oba vrátili a povyprávěli o tom co viděli, bylo téměř jasné, že toto místo bude místem dnešního noclehu.

Svědčil o tom i fakt, že zatímco Wiskin s Hasičem zkoumali toto místo, If jel na motorce ještě několik kilometrů dál, aby jednak sdělil, že ostnaté dráty tohoto areálu ještě jen tak nekončí, a že dál vhodnější místo není. Pak šli do rakeťárny opět Hasič,Standa, If a Martina, aby si prohlédli místo sami. A byla zjištěna jedna příjemná okolnost. Předchozí průzkum nešel až k betonovému placu pozorovatelny, ale jen ne vrch kopce. Pohled byl sice nádherný, ale bohužel od moře je dělil dvojitý ostnatý drát, z nichž jeden byl dřív pod napětím. Nyní ale trojice došla až k betonovému místo, a bylo vidět že drát je kousek od nich přetržen a přefoukán písečkem z pláže, která byla od tohoto místa okolo dvaceti metrů. Bylo rozhodnuto. Toto místo nadchlo všechny, kteří ho viděli. S radostí se proto vrátili k silnici, aby oznámili i novinku o tom, že koupání bude možné. Pouze Leona byla naštvaná, jelikož se jí nechtělo na tomto místě vůbec nocovat. Neřekla, zda to bylo ze strachu z tohoto přeci jenom trochu divného militantního prostředí, či zda se tohoto večera těšila do kempu, ale s nikým nemluvila, odpovídala stroze a kytičku růží, které jí Standa natrhal u pozorovatelny vzala také chladně.

Jízda po cestách přes šíř základny byla ještě snesitelná. Hasič běžel před motorkami a spíše jen symbolicky zkoumal cestu, zda na ní nejsou střepy nebo něco jiného, co by mohlo poškodit pneumatiky. Pak ale motorky stanuly pod kopcem, na němž pozorovatelna byla a pro informaci, již jenom vyjít na ten kopec byl sportovní výkon, jak se jemný písek pod nohama sunul a nechal do sebe zapadat kanady po kotníky. Wiskin, který jel do té doby v čele se zahrabal pomalou jízdou hned ze začátku kopce, a tak ho Standa předjel, a běžíc vedle motorky kterou bral pěkně pod plynem bez zastávky vyjel na kopec jako první. Tam zvedl ruce na znamení radosti a pozoroval Ifa a Wiskina, jak mají na písku problémy. Smál se jim, jak v pohodě to vyjel on. Mělo to jeden háček. Ještě když nahoře se rozplýval radostí, nenapadlo ho, že Hasič, který tu stál s ním celý udýchaný ho zezadu tlačil. Tohle se dověděl až druhého dne, a bylo vidět že ho to trochu mrzí (samozřejmě v rámci legrace). Přesto byl nahoře jako první. To se u musí nechat.

Wiskin, který mezitím s Hasičovou pomocí vyprostil zadní kolo zahrabané až po rozetu se vrátil pod kopec, aby tentokrát již správnou cestou po pevnějším kraji vyjel nahoru. If se sice nezahrabal, ale potřeboval taky pomoct s tlačením. Nakonec ale na betonovém plácku stanuly všechny tři motorky bez újmy. První okamžiky patřily kochání se pohledem okolo. Na jedné straně zarostlá kryty raketových sil, a především na druhé straně moře, přecházející v sluncem zalitý obzor, které svým hučením a šuměním dopřávalo pohody i našemu sluchu, navyklému v poslední době na šustěni vzduchu v helmách a zvuku motoru. Z betonového plácku stačilo projít tak pětimetrovým písečným údolíčkem, aby se stanulo na písečném valu, z kterého to bylo na pláž tak opět pět metrů a do moře něco přes dvacet. Nádhera.

Unavený a rozehřátý z krásného dne byl každý, ale nikdo nevyužil toho večera jít do moře zchladit v osvěžující vodě tělo. Byl totiž největší čas na večeři a postavení našeho bivaku. Leona ještě pořád naštvaná, seč na ní bylo vidět že je tímto místem nemálo unesena jako ostatní, se odebrala na písečný val, aby zde seděla a pozorovala jak se slunce blíží k moři. Mezitím If s Wiskinem začali natahovat mezi motorkami gumicuky a vázat na ně plachtu. Na zem se pak položily celty a na ně karimatky nebo alumatky. Na místo, kde budou hlavy se položila další plachta, kam se naskládaly věci. Ta se pak přehnula, aby na ně jednak nepršelo a zadruhé případný zloděj musel buď plachtu rozpárat, nebo nám šlapat po hlavách, kdyby se chtěl zmocnit našeho majetku. Hasič a Martina se pustily do večeře - opět konzervy ohřáté v kotlíku s chlebem. Ukázalo se, jak bylo od Wiskina záslužné kotlík koupit několik dní před odjezdem. Uvařené jídlo se jedlo rovnou z něho, pouze Martina si odebrala svou porci do plechovky a v klidu jedla z ní. Navíc svítící kotlík na nosiči Wiskinovi motorky svítil, a tak se stal orientačním bodem co je to za motorku pro ostatní.

Standa nejprve pomáhal klukům se stavbou čtyřhvězdičkového bydlení, později šel za Leonou aby jí navrátil dobrou náladu. Když už se dodělávaly poslední drobnosti na plachtě a z kotlíku se linula vůně jídla, poprosil Standa někoho, aby je vyfotil proti západu slunce. Začaly tedy vznikat romantické fotografie páru proti moři s odrazem zapadajícího slunce těsně nad obzorem. Bylo to nádherné jako vše zde. Fotit se pak nechala i Martina s Wiskinem. Ještě než se začalo jíst, šel si Hasič odskočit na toaletu a pak umýt ruce k moři. Když se vrátil, byl překvapeném, že If stihnul za tak krátkou dobu uvařit čaj. Netrpělivě čekal, než se k němu dostane aby se taky napil, protože každý nejprve dlouho foukal a pak pil. Když ale litrový plecháček došel až k němu, a on ho uchopil do ruky, suše konstatoval: „Aha, já vás všechny zabiju...“ Nejednalo se o čaj ale o colu s rumem. A trak se alespoň na jeho účet pobavili ostatní a mohli se smíchy přetrhnout. Pak se každý uvelebil na svém místě pod plachtou a Standa s Leonou, která už měla náladu dobrou, se šli projít po pláži. Když se vrátili, vyprávěli, že málem nemohli najít tu část valu, kterou se šlo na pozorovatelnu, jak celé pobřeží vypadalo stejně. Ale i zbylí čtyři zde zažili malé vzrušení. Do ticha planými růžemi zarostlého prostoru rakeťárny se ozval zvuk motoru auta. Proto raději zakryli žárovku a Wiskin s Hasičem šli na obhlídku co se děje, zatímco If zůstal s Martinou u motorek. Jelikož ale nikdo již dál nic neslyšel a ani neviděl, navíc Wiskin s Hasičem kteří došli až pod kopec k cestám mezi odpalovacími bunkry také nic více podezřelého nezřeli, hodila se tato událost za hlavu. Jen se ještě dohodlo, že Standovi a ani Leonce se nic říkat nebude. Koneckonců šlo o planý poplach a nač je lekat. A tak nastala večerní pohodička. Kdo kouřil tak pokuřoval, každý poslouchal hukot moře a pod světlem ze žárovky, napájené z baterie motorky se povídalo a plácalo do komárů. Za několik minut co se psal zápis z tohoto dne jich Hasič zabil osm. A to byl každý ostříkán repelentem, což byla jedna z prvních věcí, když se někam přijelo.

Po návratu Standy s Leonou se ještě chvilku povídalo a pak už jen každý zalezl do spacáku a poslední nastříkání repetentu přes obličej.

Šumění moře tvořilo nenahraditelnou kulisu, která uspala každého během malá chvilky. Opravdu to bylo nádherné místo.

Den pátý - pondělí 8.7.

Tohoto dne šestici motorkářů čekalo nádherné probuzení do pěkného dne. Vždy někdo otevřel oči aby se ujistil že i ostatní ještě spí a opět ulehl a oddával se dál odpočinku. Nakonec se ale Martina s Hasičem probrali součastně a potichu, aby ostatní nevzbudili se vydali na pláž. Čekal je krásný pohled na moře pod čistě modrým nebem, které dávalo tušit pěknému dnu. Pláž byla ještě liduprázdná kam jen oko dohlédlo. Oba se rozhodli zkusit si zaběhat po pobřeží po kotníky ve vodě a tak se rozeběhli. Cestou bylo patrno, že tyto pláže nejsou nikdy přeplněné lidmi, ale spíš sem chodí ojedinělé skupinky. A taky po malé chvilce běhu po písečku a naplavených oblázcích přestala být voda studená, a tak se oba vrátili, aby si mohli nandat plavky a jít se vykoupat. Zastihli zrovna probuzeného Ifa, který pohledem křečka sledoval jejich počínání. Hasič se ho zeptal, jestli půjde také do vody a If překvapivě rychle ožil a ke koupání se nemusel dvakrát přemlouvat. Trojice tedy opustila ještě spícího Wiskina, Standu a Leonu a šli se koupat. Písek byl po ránu vlhký, ale zato moře seč se předtím zdálo teplé nezklamalo a první kroky byly velice pomalé. Přesto nebylo nikterak nepříjemné se do něj ponořit, spíše naopak člověka po ránu velice příjemně probudilo a osvěžilo. Netrvalo to ani chvilku co If, Hasič a Martina blbli ve vodě, když s písečného valu scházel Standa s Leonou již v plavkách. Ani jim nedělalo problémy smířit se s chladnou vodou. Wiskin mezitím zůstal u motorek, protože by byla hloupost ukolébat se krásou a opuštěností tohoto místa a nechat věci bez dozoru. Vždyť ještě na české straně se domlouvalo, že vždy zůstane u motorek minimálně jedem kluk, což se podařilo vždy bez problému splnit. Hasič se po chvilce vrátil za Wiskinem k motorkám a společně se pustili do přípravy snídaně, resp. začali vařit vodu na čaj.

Kouzelnost tohoto místa způsobila, že i když na tento den byla v plánu ne malý kus cesty, nikomu se odjíždět nechtělo. Naopak. Po snídani se v různých kombinacích střídali u moře, kde se koupali v již „teplém“ moři, které mělo tu obrovskou výhodu, že osvěžilo těla rozpálená na prudkém sluníčku. Písek byl po chvilce také horký a na řadu přišly opalovací krámy, protože už po malé chvilce byly cítit spálená ramena. Mezi koupáním bylo po částech prováděno balení věcí a Leona jako vrchní navigátor expedice plánovala s Wiskinem a Ifem trasu pro dnešní cestu. V jeden okamžik, kdy na pozorovatelně zůstal jen Hasič s Martinou, vjelo téměř pod kopec žluté osobní auto. Oba ho tiše sledovali, ale na chvilku vystoupil nějaký člověk a po chvilce nasedl a odjel. Po chvilce se pod kopcem objevili rovnou dva mladíci, ruce plné plážových potřeb a pití a prošli si to kolem rozbalených věcí k moři, s přátelským komentářem, že se na tom betonovém plácku usmaží. Přehouplo se poledne a věci se dobalovaly. Pomalejším článkem v této činnosti byl Standa. Zatímco ostatní měli věci převážně v taškách či batozích navázaných na nosiči, Standa měl motorku ověšenou brašnami. Vzadu u zadních padáků měl dvě velké kožené, opravdu pěkné, kdežto vpředu na nádrži měl tři malé, udělané z vojenských tašek na tzv. „atombordel“. Tím pádem jeho balení nebylo naházet věci do báglu a zapnout jako u ostatních, ale poctivé skládání věcí na přesně určené místo v brašničkách. Tím si vysloužil malou kritiku že zdržuje.

Okolo jedné hodiny když už skoro každý byl oblečen se pod kopcem objevili dva motorkáři. Kluk a holka v černých shodných kombinézách na silničním „enduru“ se zahrabali v písečné cestě zrovna tak jako den předem Wiskin. Zoufale se rozhlíželi okolo a když se jim If s Hasičem rozeběhli na pomoc, nejprve se bál, ale pak na otázku jestli má problém rozpačitě odpověděl že má problém. Hasič se mu ještě smál, že oni jsou už dávno na motorkách nahoře a on se tam nemůže dostat. Divil se, jak jsme se tam mohli dostat, a tak mu If anglicky poradil podle zkušeností z předchozího dne, kudy má vyjed. Oba mu pak ještě zatlačili, takže po chvilce byl nahoře a radostně mával na svoje děvče. Ten největší šok ho ale ještě čekal. A to, když spatřil naložené tři motorky připravené k odjezdu. Následovala logická otázka, jestli se sem nahoru dostali no tomhle? Šestice s úsměvem odpovídala že jo a pak začala konverzace o cestě. Kolega byl z Německa a na rozdíl od nás si na tuto cesty nevezl žádné zavazadla. Patrně přespával v hotelu a vše ostatní si kupoval. Když na to někdo má…. Zas se připravil jistě o spoustu zážitků z táboření. Když mu pak Wiskin řekl že jsme z Prahy, nevěřilo podruhé. Nato Leona už s bravurním cvikem rozložila před něj mapu, kde byla černým fixem vyznačena trasa a kroužky místa nocování. Zároveň Leonin prst obkroužil polovinu mapy ještě plánované cesty. Možná si v tu chvíli myslel, že před ním stojí šestice bláznů, jak kroutil hlavou. Pak se po malém rozhovoru rozloučil a šel se koupat, zatím co Hasič, Leona a Martina pomalu šli napřed pěšky s bundami a Wiskin, If a Standa začali pomalinku sjíždět z kopce. Motorky plavaly, ale v pořádku se dostaly na cestu pod kopcem a odtamtud již bez jakýchkoliv problémů až k bráně. Wiskin akorát zvolil jinou cestu, ne po cestě dolů ale jakousi stezkou vedoucí trním okolo pozorovatelny a málem prorazil motor. Byla tam totiž díra přeložená betonovou dlaždicí, které se zhoupla a bouchla mu do spodního krytu. ¨

Od brány se vyjíždělo v půl druhé. Snídaně tohoto dne byla malá a tak první zastávka byla naplánována někam ke krámu, kde by byla možnost se najíst a nakoupit potraviny i na další cestu. Ze zkušeností z předešlých dnů bylo rozhodnuto pro větší potraviny nežli pro malý obchod. Především kvůli většímu výběru třeba konzerv, které v malých krámech mnohdy ani nebyly. A tak se podle plánu v jednom větším městě zastavilo u velké samoobsluhy a bez Standy který hlídal motorky se šlo nakupovat. Zde vznikla malá hádka co se výběru jídla týče. Wiskinovi se zdál výběr z velkého množství pomalý a nervózně okřikl ostatní že jsou jako malé děti, že by se furt nešli dohadovat o tom co a kolik koupí. Je pravda, že nákup trval dlouho, ale na druhé straně bylo nutno vybrat potraviny s rozvahou. U zavazadel nebylo tolik místa, aby se mohlo nakupovat na několik dní dopředu. Naopak. Jelikož potraviny byly skoro v každé vesnici a větší obchody v každém městě, vozil se proviant maximálně na jeden den dopředu. Během dní se zaběhl následující režim. Ráno se snědla snídaně (pečivo s paštikami nebo sýrem) a dále během jízdy následovala zastávka u potravin, kde si každý koupil k obědu na co měl chuť, a za složené peníze se zároveň nakoupila večeře a jídlo k snídani. Mezitím bylo vždy několik zastávek na benzinových pumpách, kde se rovněž kupovaly především sladkosti a zmrzliny. Tak tomu bylo i tentokrát. Spor o tam, jestli se nakupuje rychle nebo pomalu byl jaksi odsunut z pozornosti, i když podrážděnost byla na Wiskinovi vidět. Inu, nelze od nikoho čekat, aby měl celých deset dní skvělou náladu. Pak každý obtěžkán pytlíky s jídlem usedl na obrubník parkovacího pásu u silnice a s chutí se pustil do jídla. Převládaly uzeniny s pečivem, a začalo se mluvit i o ovoci, kterého se do této doby jedlo velice po málu. Zároveň se do vypitých pet-lahví od coly rozlila voda, koupená v pětilitrovém kanystru. Nikdo si netroufal riskovat pít zdejší vodu, a přivodit si tak pravděpodobné střevní potíže.

Po této krátké siestě u jídla byl čas vyrazit dál. Na plánu bylo okolo dvě stě kilometrů, po dohodě ještě na rakeťárně ještě někam k moři. Při plánu trasy se totiž vytvořily dva tábory. Jeden chtěl být ještě u moře, kdežto další chtěl cestu začít směřovat k Mazurským jezerům. Jakousi čárou přes plán cesty byla totiž SMS od Marcela, který se ptal ne cestu zpět, protože chtěl vyrazit naproti alespoň na víkend. Marcela by každý viděl rád, ale zase nešlo narušit nějak kriticky časový harmonogram denních tras, protože přesto, že vznikl více méně cestou, byl ideální co se času a denních kilometrů týče.

Jelo se tedy dále k moři. Každým kilometrem se cesta blížila k ruským hranicím, a oči některých, zvláště Standy sklouzávaly k nápisu Kaliningrad. Padaly názory, že když už jsou tak blízko, proč nezajet i tam, ale zkazila to připomínka Martiny, že na návštěvu Ruska je třeba víza. Takže tento plán byl zmařen. Zajímavou otázkou by bylo, jestli by se tam jelo, kdyby těchto opatření nebylo třeba…

Samotné moře, i když jsme jeli pořád podál pobřeží, vidět nebylo. Cesta byla jako vždy plná monotónní silnice. I když jedna věc tu byla, která se u nás nevidí- boží muka, kostely a podobně. Každou chvilku, téměř v každé vesnici stál kříž. Nejen, že nikdy nebylo okolo ohrádky v níž stál žádné křoví, ale i samotný křesťanský symbol byl ozdoben. Měl na sobě navázané barevné pentle, stuhy obmotané okolo dřevěných ramen, mnohdy nechyběl ani obrázek svatého a svíčky.

Samostatnou kapitolou pak byly zdejší kostely. Mimo některých zbouraných bylo vidět pěkné, upravené kostely buď z červených cihel, připomínající spíše anglický sloh, nebo omítnuté kostely podobné jako u nás. Rovněž nikdy nebyla místa okolo nich nějak neupravená. Každý hřbitov, který cestou šestice míjela byl několikanásobně větší, nežli jsou velké hřbitovy v Čechách. Dokonce jednou silnice vedla mezi dvěmi, a každý patřil podle označení jiné vesnici. Vidět zde staré větve a chvojí, jako je to mnohokrát u nás zde bylo nemožné.

Největší zájem ale budily kostely nově postavené. Nebylo na nich známek nějakého konzervatizmu, ale plně vyjadřovaly fantazii architektů. Velké střechy modelované do několika na sebe kolmých štítů byly ozdobeny ohromným křížem tyčícím se šikmo nad volným mramorovým prostranstvím před velikým proskleným vchodem.

Kdyby zde byly popsány všechny kostely moderního stylu, nejednalo by se o popis cesty motorkářů ale o skripta architektury, jelikož v tomto směru toho bylo k vidění mnoho. Vždyť jen cestou bylo k vidění přes deset rozestavěných kostelů, a polovina byla velikostí shodná s malým hokejovým areálem.

Cestou opět nebyla nouze pokochat se bezohledností řidičů a jejich pirátstvím. Do jisté míry je ale tato skutečnost omluvitelná. Vždyť za celou cestu jestli tato expedice potkala deset motorkářů, tak nelžu. S tím, že skupinka více nežli dvou motorek zde k vidění nebyla. A pokud již přeci někde jel motorkář, tak se jednalo vždy v každém druhém případě o cizince. Na motorkách zde jezdili jen kluci ve městech - samozřejmě na těch slabších, a nebo postarší mužici jedoucí z práce nebo na nákup. Ty ovšem na silnice první třídy ani nevjeli. A tak polští řidiči nebyli zvyklí potkávat motorky na silnici. Jak se v tu chvíli vybavovala slova dvou kolegů z Čech, které potkali první den. Ti varovali přesně před řízením Poláků, a před komáry.

Ale ani Wiskin, If a Standa jakož to řidiči nebyli neomylní. Právě tohoto dne udělali If i Standa stejný přestupek, akorát každý v jiný čas a na jiném místě. Obě situace nastaly na křižovatkách. Nejprve If, který patrně odbočil špatně, se vrátil do původního směru v protisměru, později Standa přejel jednu výpadovku, a tak si pomohl rovněž protisměrem na správnou cestu.

Cesta směřovala dále po pobřeží, směrem k poloslovu který byl stejně jako jeho okolí chráněnou krajinou, plnou hustých pěkných lesů a podle mapy i močálů. Při průjezdu několika městeček kde „chcípnul pes“ se musely naložené motorky kodrcat přes zvedací mosty, patrně pro rybářské lodě. Zdejší jezera byla totiž spojena s mořem velkými kanály. Silnice, po které se jelo byla v jednom místě přetnuta přívozem přes fjord. Na šířku měl fjord asi tolik, co Orlík na jednom ze širších míst, a pro převoz aut se používal člun, tlačený z boku malým remorkérem, a jako jištění byl ještě přivázán k lanu položeném na dně. Když tři motorky dojely ke koloně automobilů, které čekaly rovněž na převezení, nechal se každý nejprve unést pohledem na vodu temné barvy, obklopenou travnatými břehy. Celá krajina zde působila velice chladně. Pak ale bylo na čase zjistit cenu převezení. Hasič šel sice se Standou a Leonou k ceníku, ale něco co by připomínalo české slovo Motorka, to zde ne a ne najít. Pomoct musela ochotná paní, která podle toho, jak hasič naznačil řídítka a zvuk motoru pochopila, že se jedná o motocykl a ukázala na cenu první položky - dva zloty za motorku, lidi neplatí nic. Takže za necelých osm korun byla pro Čechy v těchto dalekých končinách přichystána pěkná atrakce. Jízdní řád se zde měl podle těchto pravidel: Lodník čekal, dokud nenaplní celý, nebo alespoň většinu pontonu, a pak se vydal na cestu. Maximální doba, kterou čekal na jednom břehu byla půl hodiny.

Když se ponton dotkl břehu, na němž stála i šestice motorkářů, začala se celá kolona naloďovat. Tři motorky byly postaveny až k přední závoře pontonu tak, aby zaujaly místo pro jedno auto. Vše se tak odehrávalo za focení spolujezdců. Čekání na vyplutí pak bylo doprovázeno žerty o cestě, debatami o bezpečnosti lodě a pontonu - ne že by vypadaly obě plavidla nikterak podezřela, ale debatu nepřímo vyvolala ohrádka se záchrannými vestami a záchranný člun. Po několika minutách byl ponton až na jedno místo obsazen. Mimo tří motorek zde bylo asi okolo dvanácti aut, a byl tudíž nejvyšší čas k vyplutí. Nejprve se tlačná loď bravurně otočila téměř na místě, pak se lehounce zhoupl ponton a příď začala rozrážet první vlnky mořské vody. Někdo měl z vodní plochy ubíhající pod rovnou příď trochu divný pocit, ale těch několik minut, co plavba trvala se neslo stále v žertovném tónu, k čemuž napomohl i jeden z posádky přívozu, který byl velice potěšen že nás vidí. Kombinací všech zdvořilých výrazů z polštiny, španělštiny a trochu i z češtiny rozesmál každého. Když pak s malý klepnutím dorazil ponton k druhému břehu, nastal opět mumraj. Spolujezdci vyběhli na břeh aby pořídili fotky z toho, jak motorky nejen stojí u moře, ale svým způsobem se přes něj i plavý. Řidiči zatím natočili motory a chystali se k spanilému rozjetí, až se zvedne závora. A toto právě doplnil „povedený námořník“ tím, že než jako pokyn ke startu zvedl závoru, odpočítal rukou: Tři, dva, jedna, START. Motory zařvaly a všechny tři stroje stanuly opět na pevné zeni, kde zastavily, aby spolujezdci (přezdívaní „kecající batoh“) mohli nasednout a také aby se domluvil plán cesty. Bylo sice pěkné, povozit se na lodičce, ale rázem se ocitli uprostřed chráněné oblasti. Silnice, po které se muselo jet, protože zde byla jediná, vedla přímo středem tohoto území až na poloostrov. Z počátku se sice jelo pomalu a po očku koukalo, zda by někde nebylo místo pro přenocování, ale stejný terén kolem, a to husté lesy občas přerušené vesnicí a všudypřítomné vjezdy do lesa s bílou závorou a cedulí chráněného prostoru nedávaly mnoho šancí. Bylo to trochu nezodpovědné, nechávat hledání místa na poslední chvíli, obzvlášť dělo-li se tak každého večera. Nyní zde byla ještě další nevýhoda - a to silnice po které jeli vedla na zmiňovaný poloostrov, kde v mapě nebyl značen ani kemp a ani vesnice. Takže pro přespání se muselo najít místo doslova na pár kilometrech. Když po chvilce pendlování sem a tam bylo jasné, že jedinou šancí je spát někde v kempu, které ovšem zaváněly drahou cenou vrátila se šestice do jednoho města, odkud podle reklamních cedulí nabrali směr ke kempu. To, že jsou jíž blízko, bylo jasné podle lidí kteří náhle uprostřed cesty obklopené hustým lesem chodili sem a tam. Ke všemu na jedné ze zastávek na poradu Standa sdělil, že jede na rezervu. Navíc jeho rezerva znamenalo pár kilometrů, ale přeci jenom na tom byl lépe nežli If. Ten měl rezervu tak na dva kilometry, naštěstí ji nikdy během cesty v Polsku nevyužil. Během porady odběhli If s Hasičem naproti nějakým dvěma dívkám a ptali se jich na cestu. Šlo spíše o flirt, nežli o nutnou radu, protože směr ke kempu byl jasný. Navíc komunikace dosti vázla. Děvčata anglicky neuměla, česky jakbysmet a tak namísto rady skončil rozhovor rozpačitými úsměvy a mávnutím rukou. Před samotným vjezdem do kempu vedla cesta asi sto metrů podél jeho plotu, což byla možnost prohlédnou si ho. Každý počítal s tím, že kemp bude drahý, ale protože již byla tma, nemělo smysl řešit situaci přespání jinak.

Ceník na černé tabuli u brány trochu zarazil. Za noc a osobu to bylo 10 zlotych, a za stan dalších devět. Přesto stačil jeden rychlý pohled na oblohu a bylo levnější řešení na světě. Na otázku kolik osob dostal recepční (mimochodem ovládající rovněž dobře angličtinu, takže domluva byla díky Ifovi perfektní) odpověď že šest. Na otázku kolik stanů byl ale odpovědí zaražen. „Bez stanů, no tents!!“ zaznělo odpověď. „A kde budete spát?“ ptala se paní recepční. Tak se jí vysvětlilo že pod širákem, lépe řečeno pod širým nebem. Okomentovala to překvapivě pěknou větou: „Á, romantika“

Pak pan recepční nasedl na kolo a jel ukázat místo pro spaní. Ještě předtím sdělil, že v kempu již nějací češi stanují, a tak že šest krajanů zavede někam poblíž jich. Již od prvních okamžiků na tomto místě byla jasné, že vysoká cena se kompenzuje dobrými službami o hosty. Recepční dojelo na kole následován třemi motorkami až k místu určeného pro přespání, ukázal kde jsou záchody, sprchy a dohodl se, aby někdo přinesl pasy na recepci, kde bylo nutno vyřídit pár formalit.

Ještě než se sundala všechna, došlo k seznámení s českou rodinou od Náchoda, která sem jezdila již po několik let. Wiskin se Standou k nim přišli na krátkou návštěvu, během níž se dověděli, že poslední dobou se kemp velice zlepšil, hlavně co se hygienického zázemí týče a že kousek blíže k moři je ještě jeden kemp, ale výrazně dražší.

Mezitím If s Hasičem vyřídili pasy na recepci a zaplatili. Když opakovali tentokrát mladé recepční že budou spát pod širým nebem, zprvu taky nechápala - asi to zde neměli každý den, a pak řekla, že doufá že nebude pršet.

Právě kvůli tomu, že si odřekli spát ve stanech, nestavěla se ani plachta nad celtami. Pouze věci se zabalily do plachty a zajistily, aby je nějaký nenechavec nechtěl ukrást. Na vařiči se začala dělat večeře a první lidi se šli seznámit s toaletami, které jak tvrdila slova krajanů od Náchoda byly nově postavené a nedalo se jim nic vytknout.

Po večeři, kdy se šli ke kohoutku s podivně mírně páchnoucí vodou někteří umýt, si všimla Leona s Martinou nějaké postavy, jak stojí kousek dál a pozoruje dění u motorkářů. Leona navíc vyprávěla, že když šla na záchod, tak jí malý kousek sledoval a pak se vrátil sem.

Obě holky pak souhlasně tvrdily, že tam stojí jíž pěknou chvilku. Hasič, který je vyslechl počkal na Ifa, a společně šli za neznámou osobou. Asi tak pětadvacetiletý kluk v zelené vojenské bundě je přivítal neutrálním pohledem. If na nic nečekal a ihned spustil: „Mohl bych vědět, co tady děláš? Na co koukáš?“ Neutrální pohled se změnil v nechápavý usměv a patrně rozuměl každého slova protože odpověděl: „Já zdie pracujem“. Tentokrát se jíž snesla sprška otázek od obou, jako co tady dělá, jak zde pracuje a proč sleduje místo na jejich místo na spaní. Mladík vysvětloval, že je zde zaměstnán jako ochranka a hlídá, aby se nám nic nestalo. Ifovi i Hasičovi se ale tato odpověď zdála podivná a tak se vydali na recepci ještě jednou, aby se optali je-li to pravda. Už když před bránou viděli dalšího muže přecházejícího sem a tam, pochopili, že na tom něco bude. Na recepci je uvítal unavený a překvapený recepční, který po malé anglické debatě co tam kluky přivádí odkýval, že mají v kempu ochranku. Vysvětlil, že mají dva muže na hlídání, jeden stojí u brány a další vzadu v kempu. Má prý kšiltovku a vojenskou bundu. Nebylo pochyb.

Cestou zpět k ostatním se ještě kluci dohodli, že zatímco If se mu omluví, Hasič skočí pro cigarety a dá mu je za omluvu. Přesně tak se stalo. Hlídač omluvu převzal s úsměvem a dobrou náladou, a z nabídnuté krabičky si vytáhl cigaretu. Hasič mu pak dal ještě další tři, a nechali ho konat svou povinnost. Beztak bylo pravděpodobné, že zde nebyl jenom na hlídání, ale možná se byl přesvědčit, zda zde nestaví stany. Ostatním vysvětlili, jak se věci mají a tak po předešlém hrnku coly s rumem se každý zachumlal do spacáku a snažil se usnout. Zpočátku to pro unavená těla nebyl na čerstvém vzduchu problém. Pak se ale vrátili návštěvníci z vedlejších stanů a to s pořádným rámusem. Křičeli a dělali kravál autem tak, že to vzbudilo každého ze šesti motorkářů. Chvíli si také povedení sousedi prohlíželi, co to vyrostlo na zemi za divné ubytování, ale nakonec odešli zase pryč, patrně někam doslavit svou náladu. A tak se podruhé usínalo, tentokrát již do hlubokého spánku až do rána.

Den šestý - 9.7.

Přání personálu kempu, aby byla pěkná noc, se vyplnilo do puntíku. Noc byla teplá, pěkná a bez větru. Akorát probuzení bylo nepatrně odlišné od předešlých tím, že se vstávalo s použitím budíku hned na několika mobilních telefonech. Plán na tento den byl totiž nemalý - ostatně cesta tímto dnem měla jakýsi duchovní převrat k tomu, že vede nazpět k republice. Pořád byla vedena nedokonalá komunikace s Marcelem, který sám nebyl schopný říct kdy vyjede a kam až je ochotný z Prahy dojet, a naopak šest motorkářů přesně nevědělo plány dalších dní. Akorát se začalo mluvit o návratu v pátek odpoledne do vlasti, někde v okolí Ostravy. Každý již toužil alespoň maličko projet se po českých horách v serpentinách, protože zdejší krajina…

Ráno v kempu vypadalo asi takto: na vařiči se přiváděla voda k varu na čaj, nastala hromadná návštěva toalet a balení. Pláž, která byla od kempu něco přes čtyři sta metrů chtěli totiž navštívit až po sbalení věcí, aby se pak mohlo ihned vyrazit. A tak po snídani polského chleba s paštikou a sýrem se motorky ověsily bágly, spacáky, stany a ostatním vybavením, zamávalo se krajanům a motorky bez spolujezdců projely kampem až k recepci, kde bylo třeba domluvit se s paní recepční na pohlídání věcí. Jak už jsem psal, lidé v tomto kempu byli velice ochotní, a tak tomuto přání vyšli vstříc. Pan recepční ukázal místo vedle baráku recepce, kam bylo možno motorky postavit. Navíc byla i možnost nechat například helmy přímo na recepci, aby se nemusely vázat lankem k motorkám. A tak každý napůl oblečen na cestu s plavkami v ruce vyrazil po silnici směrem k moři. Bylo již na čase osvěžit se, sluníčko, až to tak minulého dne nevypadalo umělo i zde pěkně přitopit.

Cesta k moři vedla letoviskem, kde kemp byl na jeho začátku. Po obou stranách bylo mnoho stánků se zmrzlinou, cetkami, oblečením a brýlemi proti slunci. To vše bylo střídáno různými atrakcemi jako herny, prolézačky pro děti a občerstvení a především příjezdovými cestami k dalším kempům, hotelům a bungalovům. Byly zde jak volné pokoje v normálních domech, tak hotely s vlastním bazénem s modravou vodou a přepychovými chatkami. Pak silnice končila a pokračovala coby cestička mezi tržištěm na dřevěné schody na pláž. Přesto, že bylo docela brzo, bylo zde lidmi přímo nacpáno. Pláž byla plná lidí, takže před mořem byl v písku pruh lidí ležících pod slunečníky, za paravány a vychutnávajících sluníčka. Píseček byl jako obvykle jemný a rozpálený sluncem. Hasič, If, Standa, Leona, Wiskin a Martina však vyhledali stín u plotu okolo tobogánu. Tobogán byl docela lákavý, ale cena odrazující. V přepočtu za 15 korun si vyčkat několika minutovou frontu a pak se na chvilku sklouznout? To nikoho zase tak nelákalo. Naopak moře, to vypadalo jako to, co pomůže zahnat již až nepříjemné vedro. Navíc pár lidí se na rakeťárně spálilo, tento den se museli s opalováním velice opatrně. Ovšem uprostřed pláže plné lidí se vyskytl i jeden problém - převléknutí. Nikde žádný kout, který by schoval nahé tělo, a tak nezbývalo nic než obvázat ručník okolo těla a přát si ať nespadne.

Ovšem brzy bylo každému jasné, proč je na pláži tolik lidí a v moři nikdo. Byla tu strašně studená voda. Nohy byly v této vodě zmrzlé. Nebylo to takové to postávání ve vodě, kdy se po chvilce zdá teplá, ale zde opravdu tělo mrzlo. Voda u dvou předchozích míst táboření byla oproti tomuto kusu moře kafíčko. A tak opět překvapil Wiskin. Vlezl do vody jako první, a dokonce v ní začal plavat a dovádět. V jeden moment ho musel napomenout i plavčík, ať neplave tak daleko. Po chvilce drkotání a na několikátý pokus se do vody ponořili i If a Martina. Bylo to ale spíše pro osvěžení, protože za chvilku vylezli ven. Pak byla řada na Leoně se Standou. Taky překonali chlad moře a svlažili svá těla. Ovšem to byl problém pro Hasiče. Ten již několikrát byl sice ve vodě až po pás, ale ponořit horní půlku těla, k tomu odvahu nenašel. A tak se rouhal, že pokud se tam ponoří všichni, tak i on. A všichni se již ponořili. Tak se smutně za smíchu ostatních vydal do ledové vody a ponořil se pod hladinu také.

Následující chvíle byly vyhrazeny focení a kocháním se pláží, kam se neustále scházeli lidé a po kouskách ubývalo volného místa. Holky se mohly kouknout na pěkné mladíky, a naopak a především hlavně If s Hasičem se vrhli do hodnocení opalujících se děvčat. A že jich tu na polské poměry bylo mnoho pěkných.

Počasí sice bylo pěkné, ale cesta dlouhá a hlavně nikomu se do vody již podruhé nechtělo. Byl tedy čas na návrat. Během cesty proti davům lidí směřujících k „Baltu“ se skupinka rozdělila, takže If s Hasičem šli napřed do sprch a ostatní dva páry se ještě poohlédly po cetkách ve zdejších stáncích. Sprcha byla teplá, ale voda z ní tryskala ve slabých proužcích, takže osprchování trvalo déle. V těchto hodinách zde ale nikdo jiný nebyl, a tak se postupně vystřídali všichni a šlo se k motorkám zpět k bráně, kde se vyzvedly helmy a začaly poslední okamžiky letošních Hells pekels u moře. Bylo to opravdu úmorné navlékat se v tropickém počasí mezi lidmi v plavkách do kanad a kožených bund, ale o tom jsou motorky.

Těsně před odjezdem, kdy už byl každý oblečen spadla Ifovi motorka, ale nic vážného to nebylo. Prostě ji jen dal na špatné, měkké místo a stojánek se zabořil.

Ještě v dopoledním čase (což bylo nezvyklé), se rozeběhly motory, rozezněly klaksony na pozdrav recepčnímu a vyjelo se mezi davy lidí nepřetržitě směřujících k moři. Opět se projela cesta, kterou se včerejšího dne bloudilo při hledání noclehu, a pak byla nucená zastávka. Standa najednou zastavil a tak si každý myslel, že mu došel benzín, jak se dalo každou chvilku očekávat. Skutečnost byla taková, že Leona cítila něco ve vlasech pod helmou, a tak se chtěla přesvědčit co to je. Byl to čtyřcentimetrový brouk, který se chtěl stát motorkářem. Problém s benzinem ale nakonec stejně nenastal, jelikož na konci městečka kde se v tu chvíli nacházeli, byla benzinová pumpa v areálu jakého si JZD zdejších poměrů. Nádrže, které byly plné jen výpary byly naplněny palivem a nic nebránilo k „louskání“ další cesty. Podle tradice z předešlých dnů byl první zastávkou obchod s potravinami. Jelikož cesta nevedla větším městem, hypermarket byl vystřídán zase malou samoobsluhou. Touha po zelenině z předešlého dne se změnila v realitu, když se namísto klobás a párků v taškách objevila okurka, rajčata a podobně. V tomto malebném městečku byly všechny obchody vedle sebe, což se hodilo. Zatímco někdo byl u motorek, ostatní mohli nakupovat. A tak Wiskin koupil Martině plecháček, aby nemusela jíst z plechovky, která se za tu dobu stala uznávaným kusem nádobí. Pak koupil Ifovi lžíci, protože ten do této doby jedl chlebem. Vyslechl si na to mnoho narážek, především v souvislosti že si zapomněl lžíci s ešusem a bongo nezapomněl. Tak alespoň se mohl nyní těšit na večeři, že bude jíst jako člověk příborem. Během siesty, kde se vedl boj o jediné místo ve stínu prošli snad okolo všechna zdejší děvčata, alespoň dvakrát.

Bohužel, ne každý byl na tomto místě šťastný. Martinu začal trápit ekzém na krku. Krk, část těla která byla po většinu cestu pod šátkem, aby vítr u těch co neměli celý obličej zakrytý helmou nenachladil, začal být červený a velice Martinu svědit. Mast, kterou na to používala zůstala zabalená doma, a nepomohla ani Indulona, která jinak byla dobrou náhražkou. Padaly sice názory, aby se lék zakoupil naproti v lékárně, ale Martina sama neznala jméno léku. Kupovat něco jiného bylo vyloučeno. A tak jako mizivé opatření si na cestu povolila mírně pásek helmy, aby jí tolik nadráždil a s naštvaným obličejem nasedla na motorku. Na dalších zastávkách již tak červený krk nebyl, asi přeci jenom Indulona zapůsobila.

Bohužel, jako každou cestu se i tuto každá ze tří motorek setkávala s kolejemi na silnicích a bezohlednou jízdou řidičů. Akorát tato jízda měla událost, jež se stala jakousi třešničkou na dortu bezohlednosti k jednostopým vozidlům. Vše začalo normální jízdou v jedné z formací, v jakých zde bylo zvykem občas jezdit. Formace vypadala takto - dvě motorky jely vedle sebe a třetí jela prostředkem pruhu za nimi. Stávalo se tak i na křižovatkách, bylo to nejlepší postavení pro komunikaci. Tentokrát jel Wiskin s Ifem vepředu a Standa za nimi. Kdyby Standa neměl o trochu větší odstup od dvou předních mašin, asi by se následující nestalo.

Standu začal předjíždět řidič v černém BMW, který když byl na jeho úrovni, tak zatroubil a spolujezdec stahoval okénko. Pak ale auto Standu předjelo úplně a ne místě před ním to zaflekovalo. Standa nemohl věřit svým očím. Zabrzdil okamžitě také, a snad jen díky kotoučové brzdě dobrzdil pár centimetrů před zadkem BMW. Kolo se mu při tom divokém manévru kroutilo a plně naložený Fanoušek bagáží a dvojicí lidí prošel zkouškou brzd ohněm. Polák vylezl z auta a začal nadávat na Standu, že nezná předpisy a že má jezdit u pravého okraje a ne prostředkem silnice. Patrně tenhle nervóza nikdy nejel po svých silnicích na motorce, kde jezdit u kraje znamená jezdit v koleji několik centimetrů hluboké. A při „ohleduplnosti“ zdejších řidičů při předjíždění by to byl navíc risk brzkého „položení motorky“, protože s tak naloženou motorkou jen tak vyjet z koleje? To ne. Standa ještě zahlédl ostatní, jak jedou dál a tak se pustil se svým osobitým úsměvem do vysvětlování. Během toho zkontroloval, zdá má u pasu nůž, jen tak pro jistotu. Polák byl více než rozzuřený. Vysvětloval mu, že i on má pruh pro sebe jako on, a že u kraje nepojede, aby ho nějaké pako nesmetlo. Mimo jiné totiž jet u pravého kraje znamenalo nechat se místy předjíždět dvěma sutana zároveň. Pak elegantním obloučkem objel Poláka i jeho BMW s dalšími dvěmi spolujezdci a jel dál.

Jenže ostatní si toho, že někdo chybí všimli bleskurychle. A stojící auto s vybíhajícím mužem dávalo tušit daleko horším věcem, jako že BMW Standu srazilo a podobně. Nejprve to otočil Wiskin, následován Ifem. Oba tušili něco zlého a tak spěchali zpět co to dalo. Polský řidič si jich všiml, a tak nasedl rychle do auta a odjel pod plným plynem, pryč. Bylo by zajisté zajímavé, co by se stalo, kdyby Standa udržoval konverzaci s mladíkem, alespoň do té doby, než by přijeli nazpět ostatní. Není nadsázkou říct, že by Polák za tohle dostal přes hubu. Nálada byla totiž více jak bojovná. Nic takového se nestalo, a tak Zbylé dvě motorky potkaly Standu když už jel s rozpačitým úsměvem dál. Aby se ostatní mohli dovědět, co přesně se stalo, zastavilo se kousek opodál, na jedná ze silniček vedoucích do nějaké vesničky a ještě trochu vylekaný Standa s Leonou se dali do vyprávění. Adrenalin a agresivita stoupala každému každým slovem. Zároveň se rozpoutala debata, jaký jsou v Polsku řidiči. Znovu se zde zopakovaly zážitky z cesty a nevěřícně se kroutilo hlavou nad vším, co mohl člověk vidět za těch pár dní zde. Přitom byla zamítnuta myšlenka, že by incident měl kořen v tom, že nás Poláci nemají rádi, jak je tomu leckdy mezi některými evropskými národy. Naopak! Během zastávky, která trvala

necelou čtvrthodinku zamávalo několik řidičů motorkářům na pozdrav. Ale pak okolo opět projel řidič silnějšího auta a stopku u přejezdu opodál projel ne pomaleji než 120km/h. Prostě také věci jako řidiči zde se nesměli řešit ale brát takové, jaké jsou.

Dál pokračovala cesta k Mazurským jezerům. Rodil se ale problém. Jezer bylo moc, a které to vlastně navštívit? Představa byla taková, že někde se rozbalí tábor u písečných dun jezera s křišťálově čistou vodou. Skutečnost se pyšnila jiným pláštěm - jezera byla podobná těm našim, sic byla větší. Nikdo ze šestice si ale nepřál vidět jen takové „obyčejné jezero“ ale to pořádné, mazurské. Podle harmonogramu byl na tyto končiny vyhrazen jeden den, nebyl proto čas se poohlédnou po nějakém pěkném místu až druhého dne, ale ještě tohoto večera. Výběr byl proveden následovně: Chýlilo se k večeru, denní kilometry byly najety a tak podle mapy se vybralo jezero blízké. Ale když motorky stanuly kousek od jejího břehu, namísto písku všude bylo jen rákosí, znemožňující přístup k vodě. Směřovalo se tudíž směrem k lesnatým částem břehu, kde bude větší pravděpodobnost místa pro nocleh.

Když expedice vjela do jedné vesničky, kam již místo asfaltu vedla cesta z kamenů, a kde namísto kempu byla jen jakási zahrada baráku, bylo na čase optat se místních obyvatel na cestu a případně na nějaké jezero v blízkosti s písčitou pláží. Příležitost k tomu nabídla místní hospoda se zahrádkou, kde v podvečer vysedávalo několik domorodců. Hasič se vydal ke plůtku zahrady, aby se zdvořile zeptal na pár informací. Bylo až překvapující, s jakou ochotou se ihned všichni místní vrhli do vysvětlování. Ovšem nikdo z Čechů nevěděl, jak popsat, že chceme pláž s pískem. Nikdo polsky slovo písek neznal, nepomohlo ani ukazování na písčitou cestu. Tak se změnila strategie. Začalo se vyptávat na kemp, jež se polsky řekne Pole byvakove. V ten okamžik již přišlo několika lidem z hospůdky na pomoc poměrně dost lidí z vesničky, takže kolem každé motorky stál hlouček místních a vysvětloval, jak se to dostat do toho kempu. Bohužel každé osádce motorky jinak a snad i do jiného kempu. Majitelka hospody dokonce nabízela, že její manžel v autě dovede motorkáře až k místu pro přespání, ale tato možnost byla zamítnuta. Nakonec s poděkováním a spíše úprkem před hordou ochotných lidí se šest lidí rozloučilo s půlkou vesnice a vyrazili směrem k popisovanému kempu. Po malé chvilce se změnila cesta z kamenité na polní. Ke všemu ještě na jedné křižovatce stála cedule s omezením rychlosti a varováním, že je cesta hrbolatá. Bylo to natolik legrační v ten okamžik, že motorky „zapózovaly“ před tímto dopravním označením, které se jen tak nevidí. Otázka byla, zda zde někdy měřil radar, když je tu ta šedesátka…

Ač to tak první kilometry této cesty nevypadalo, opravdu po chvilce míjela ceduli upozorňující a směřující na kemp. Podle rad se ale pokračovalo dál asi kilometr, kde byl druhý kemp. Byla to louka zarostlá mírně stromy s docela dobrým přístupem do vody. Ubytováno zde bylo několik lidí ve stanech, kde se také Hasič optal na podmínky ubytování zde. Recepce či něco podobného zde nebylo a tak byl odkázán na starší paní sedící a motorovém člunu a pokuřující. Představila se jako majitelka této louky a chtěla čtyři zloté za osobu a přespání. Cena to byla pěkná, zvláště když toto bylo první místo s pěkným vstupem do vody, ale přeci jenom představa spaní u Mazurského jezera byla jiná. Když Hasič pronesl podmínky před ostatními, byl Stana vyslán jako předvoj, aby se podíval do předchozího kempu, jak vypadá on, a ostatní že na něj počkají na cestě nahoře. Když se ale Standa chvilku nevracel, sjeli z cesty na lesní cestu vedoucí někam dolů k jezeru i ostatní. Překvapující byla dálka této cesty, a také její vyústění. Opět se jednalo o louku mírně porostlou stromy, ale tentokrát toto místo bylo očividné kotviště pro jachty. Stálo jich zde asi pět a od posádky jedné z nich Leona vyzvěděla, jak je to zde s ubytováním. Cena byla stejná jako na předchozím, akorát zde si peníze chodila prý vybírat nějaká paní vždy ráno. Asi se jednalo o stejnou majitelku této a předchozí louky. Toto místo si z předchozím nezadalo. Nejen že vypadalo na první pohled lépe a tepleji, snad tím, že zde bylo několik laviček se stoly a přístřešky, ale také tím, že zde byly jen dva stany, které na docela rozlehlé,louce zanikly. Zato příjezd motorkářů zde vyvolal rozruch. Wiskin, který skoro pokaždé, když dával motorku na stojánek zatroubil vlivem batohu na nádrži také přidal něco do hluku, jaký udělá šest lidí majících radost z dobrého spaní, které našli. Ale snad to několika jachtařům, kteří buď u laviček nebo na svých jachtách právě večeřeli nevadilo.

Dle počasí, které se tvářilo na pěknou noc, bylo rozhodnuto, že bivak se stavět nebude, a přespí se tak, jako noci předchozí - pod širým nebem. Začal se proto pokládat jeden z velkých igelitů a také po zkušenosti z předchozí noci se každý nejprve na svém budoucím místě na igelitu zavrtěl, aby mohl včas odstranit šišky, větvičky a podobně, i když před položením Martina zde obětavě lezla po kolenou a vybírala šišky až jich byla plná igelitka. Při pohledu na ohniště se začalo také hovořit o táborovém ohni, ale z toho ve výsledku sešlo. Po položení spacáků a věcí na místo na plachtě zasedlo šest Čechů po dlouhé době ke stolu - vlastně poprvé v Polsku. Začala se vařit v kotlíku jak jinak než konzervová směs, míchaná již s polskými konzervami (převážně jídelníčku kralovaly fazole, které byly ve většině večeří) a u stolu zavládla domácí nálada. Na natažené gumicuky se zavěsila žárovka vytažená ze Standovy motorky a přišla řada i na partičku karet.

Za zmínku stojí ještě jedna premiéra večera - If se najedl poprvé v Polsku lžící a bylo vidět, že mu tento způsob stolování vyhovuje více nežli vytírat kotlík chlebem.

Při jedné z prvních partií karet vyndával Wiskin nějakou věc od Standy z motorky a nepochopitelně mu, seč opřená o strom, spadla. Navíc sebou strhla Ifovu MZ, takže bylo co zvedat. If, který se rozeběhl na pomoc Hasičovi, který již stroj na kterém se vozil zvedal, se rozeběhl i s kartami. Než doběhl pár metrů k motorce odhodil je. Jedna z karet se zachytila na motoru a zůstala tam viset, což vypadalo velice pěkně.

K večernímu povídání a pohodičce se přidal i rum s colou. Bylo to zajisté tím, jak všichni seděli u stolu, že se jim nechtělo jít jen tak spát. A tak po zbytku rumu byla „ztrestána“ i polská vodka, což opět připomohlo náladě. Ale rozpočítáno na šest lidí, byla to jen nálada, nikoliv opilost. Úplnou pohodu opět kazili komáři, a tak se z legrace začaly říkat poznámky na téma, že komár letící vzduchem si přečte na spreji nápis REPELENT, a řekne si: „repelent? To neznám, ale ještě že nemají REPZELENT.“ (či jak by se asi toto slovo psalo v polštině).

Mimo tohoto spreje zde fungovaly ještě jiné prostředky proti dotěrnému hmyzu - cigaretový kouř a na volno zapálený vařič, jakýsi přenosný táborák, když už na ten opravdový nedošlo. Ovšem to zase stálo líh, potřebný k vaření jídla a tak Wiskin rozhodl, že tam nalije benzín z motorky. Hasič co by majitel vařiče protestoval, ale Wiskin se nenechal odbýt se slovy, že to vařiči nic neudělá. Nakonec to Hasič připustil jen jako experiment, s tím že se to vícekrát opakovat nebude a z vařiče se rozhořel čadivý kouř benzinu s olejem. Druhého dne bylo patrné, že vařič je od oleje a celý začmouzený, takže napříště bylo pálení benzinu zamítnuto.

Přes dobrou náladu a témata chvilkami pikantního nádechu, únava se ozvala a byl čas jít spát. Byl čas dojít si na záchod a zachumlat se po krk do spacáků, obličeje si postříkat repelentem a popřát si dobrou noc. Noc, kde namísto moře byl zase slyšet vítr ve stromech a šplouchání vody a boky jachet. S tím, že tento romantický šum byl narušen příchodem nějakého dětského tábora. Děti si za tmy téměř bez použití baterek postavily stany, zalezly dovnitř a opět vše upadlo v ticho. Skončil tak šestý den Hells pekels roku2002.

Den sedmý - 10.7.

Jako každé předchozí ráno, bylo i toto ránem do pěkného počasí. Pokud skepse z ošklivého počasí doprovázela přípravy k cestě do Polska, nakonec počasí bylo to, co nejvíce a samozřejmě příjemně překvapilo šestici. Sluníčko svítilo, voda šplouchala a děti jež vylezli ze stanů začaly švitořit. Nádhera. Jelikož na místo táboření měla chodil paní pro peníze, byla myšlenka odjet co nejdříve a tím se vyhnout placení. Nakonec ale zvítězil zdravý rozum a namísto závodu s časem, resp. „paní výběrčí“ se uvařila voda na čajíček a těla oděná v plavky se začala přesouvat k vodě. Resp. jako první se sem přesunula těla Hasiče a Ifa, jelikož si povšimli nějaké slečny procházející po kempu a chtěli se proto předvést, nebo se alespoň plaváním dostat do větší blízkosti. U vody již chyběla jedna z jachet a i další se chystaly k vyplutí na rozlehlé jezero.

Ranní koupel nádherně osvěžila těla i mysl a začal čas balení. Mnohokrát to prodiskutovaný čas. Ne jednomu členu této expedice se zdálo, že času na naložení batohů na nosič motorky a sbalení pár svršků je příliš a rozhodně by se dal využít jinak. Třeba jízdou.

Odjezd již definitivně směrem zpět k českým hranicím byl až před polednem, kdy na louce nezbyla ani jedna jachta a zato na vodní ploše jich přibylo mnoho i z jiných kotvišť. Žádná paní si pro peníze nedošla, a tak toto oficiální kempování bylo zadarmo. Opět cesta vedla okolo povedené značky šedesátky v poli a po kamenné silnici až na silnici první třídy (jejíž kvalita zde připomínala spíše silnice druhé třídy u nás) a hurá k plánovanému cíli pro dnešní den. Jako ostatní dny se první zastávka plánovala k supermarketu, nebo potravinám, kde by bylo možno nakoupit potraviny pro oběd a k večeři. Akorát dnešní den připravil motorkářům tu možnost navštívit jeden z hipermarketů (to měkké i není chybou, ale tak se zde toto slovo psalo, naopak od naší disko jež zde nesla název dysco). Hasič se sám nabídl, že zůstane u motorek a pro jídlo si půjde později a tak se pětice zbývajících vydala ke vchode do chrámu potravin. Během hlídání obklopilo motorky mračno dětí, kteří zde vydělávaly peníze mytím oken a začali hodnotit motorky slovy: „Dobre samochody..“ Nákup oběda byl podle vlastní chuti, nákup večeře byl podle rozhodnutí provianťáků - Leony a Martiny a odborné pomoci přes papání - Wiskina, Ifa a Standy.

Po nakoupení dvou vozíků potravin se vydal pro jídlo i Hasič, mezitím se mezi gumicuky a do různých kapes nasoukaly lahve vody, konzervy, chleba, paštiky a podobně. Když měli nakoupeno všichni, bylo v plánu popojet dále ve směru cesty na místo, které by bylo vhodné k jídlu. Obědvat na parkovišti hypermarketu neumožňuje udělat si pořádný piknik, na jaký byla chuť. A tak s jídlem rozestrkaným po kapsách se vyrazilo opatrně hledat místečko k jídlu. Cestou se ještě bral benzin u pumpy, jejíž obsluha by se dala nazvat více jak nepříjemnou. Byla to menší pumpa, kde byl jeden záchod a klíč se musel brát na kase. A jelikož pár lidí mělo právě chuť si odběhnout, chvilku se zde šestice zdržela za cenu nepříjemných pohledů obsluhy. Wiskin, který si chtěl zapálit kousek od stanice byl vyhnán až několik desítek metrů od silnice. A to měl ještě předtím jednu veselou ale nepříjemnou příhodu. (teda veselou pro ostatní ale ne pro něj) se Standou si koupili v krámu několik plechovek piva, že si večer vypijí u večerního sezení. Při stavění motorky na stojánek si ale hned několik lidí včetně jeho povšimli, že mu něco teče z motoru. Nebyl to ale olej, jak si myslel zprvu každý, nebo benzín, bylo to pivo. Jedna z plechovek mu praskla, promočila věci v batohu a pivo, které steklo na rozpálený výfuk se ihned odpařilo, zanechajíc za sebou stopy.

Po této zastávce vedla cesta dál za město, kde se po chvilce přímo vybízelo pěkné místo na piknik. U rybníka byl les tak deset metrů od vody, ke kterému vedla cesta. Místo se líbilo všem a tak se motorku zaparkovaly na písek nebo opřely o strom a na řadu přišla celta, na které se ihned několik lidí usadilo. Sundaly se boty, oblečení a jen tak nalehko začalo jídlo. Kombinace byly různé, sýry, maso, párky, pečivo či kompot - to vše zde bylo k vidění. Během jídla přišla i chuť na koupel, protože sluníčko probíjející se mezi větvemi do stínu k tomu jen a jen vybízelo. A k čemu slunce vybízí, to se má splnit. Kromě Hasiče, který se natáhl na jehličí a podřimoval se ostatní vrhli do vody, která byla teplá a osvěžující. Po vykoupání se opět těla nabalila do kožených bund, vysokých pevných bot a hlavy byly zpestřeny helmou. Byl čas pokračovat. Kilometr po kilometru se cesta krátila, proložená zastávkou u pumpy na natankování a zmrzku. Během jedné části cesty která vedla mezi vesnicemi, o kterých říci že byly zapadlé je jen pravdou, nebylo k vidění jiného dopravního prostředku než traktorů. A když se pak na malé vesnické benzince krčilo šest lidí pod stínem jednoho stromu a pili chlazené nápoje, jediným dalším zákazníkem byl zase traktor. O kus cesty dál byla silnice vedoucí tímto prostředím nahrazena rychlostní silnící, a cesta byla zase o ničem jiném.

Bylo již později odpoledne, a obloha naznačovala že k dešti není daleko, když byla další zastávka u KFC. Nejprve se zde využilo sociálního zařízení, a If se zde i oholil. Pak se začalo nakupovat jídlo, převážně zmrzlina, na kterou zde byla nějaká akce, takže stála (pouze) jeden zloty. Na druhé straně vyčekat frontu než člověk byl na řadě, i když fronta byla malá, bylo úmorné. Jídlo se příjemně jedlo venku, ale bohužel stále se zatahovala obloha. Nadějí zůstával světlý pruh ve směru předpokládané cesty. Jenže naději zase hatily kapky vody, které upevnily rozhodnutí alespoň si vyndat šprcky ven. Jejich použití bylo více než pravděpodobné. Když pak z náhodně spadlých kapek se stal malý, ale trvalý déšť, nebylo již o čem diskutovat a celá šestice předvedla ostatním hostům, jak to vypadá, když se hledá antrax. (Podoba gumových oblečků s „atombordelem“ byla velká).

Před vyjetím začala příprava na možný déšť, stále totiž byla naděje, že projedou světlím mezi černými mraky, kudy silnice vedla. Začalo těsnění oblečení tak, aby voda mohla pokud možno jen na nepromokavé části, těsnila se i zavazadla schovaná pod plachtami na nosičích. Pak se motory nastartovaly a vyrazilo se, protože jinak by zmokli všichni tady. Déšť každou minutou sílil.

Paradox je, že pokud se světlý pás táhl ve směru silnice, cesta kterou potřebovala jet šestice vedla kolmo na tuto silnici - přímo do černého mraku. To, že bude pršet a ne málo, s tím každý již od parkoviště počítal, ale to co přišlo, nečekal nikdo. Začaly padat kapky, ovšem takové, že si někteří mysleli že se jedná o kroupy, jaký to byl úder. Kapek padalo každým metrem víc, až se déšť změnil na proudy vody padající z nebe. Obloha byla černá. Vše vypadalo jako v noci. Ke všemu se přidal docela silný boční vítr, a v tom se jelo velice špatně. Pokud se vůbec dalo o jízdě mluvit, když viditelnost byla tak na dvacet metrů, dále bylo jen šedo a voda. Silnice po dvou minutách připomínala řeku. A dvě minuty stačily na to, aby nepromokavé rukavice některých byly promočeny skrz. Zde se ukázala jedna z výhod helem Ifa a Hasiče. Štít jim zakrýval celý obličej, přesto se voda drala malou skulinkou u krku přes nasáklý šátek pod bundy. U ostatních nemohla být o suchých obličejích řeč tak po jedné minutě. Celá cesta tímto peklem se jela pomalu. Nebylo vidět, boční vítr mával s naloženými motorkami sem a tam a všude padala voda.

Celé to trvalo něco mezi deseti minutami a čtvrthodinou. Čas se zde totiž vlekl velice pomalu. Pak se padající provazy vody změnily v déšť a nakonec poprchávání, až nepršelo vůbec. Po dešti zůstala jen silnice plná vody, kaluže všude okolo a naprosto vlhký vzduch a zima.

Na jedné křižovatce ze zastavilo. Standa, který jel v čele a všiml si že se odbočuje nestihl zatočit a na silnici plné vody mu začalo podkluzovat zadní kolo. Bohudík to ustál a kousek dál se otočil a přijel k ostatním. Začalo vyčíslování škod. Když si několik týdnů všichni pořizovali gumové oblečky, netušili jak moc budou potřeba a hlavně jak jsou dokonalé. Oblečení zůstalo suché. Bylo provlhlé, ale rozhodně nebýt šprcek, vypadalo by naprosto jinak, o tom není pochyb. Přesto bylo i jiných částí těla, které se z vodou seznámili - ruce, obličeje, krky a podobně. Stoprocentní vlhkost vzduchu navíc promočenému stavu jen a jen pomáhala. Po chvilce stání zastavilo u skupinky zmoklých motorkářů auto. Pán nás varoval, že dál po této silnici jsou přes cestu napadané stromy a že tam nejde projet. Určitě bylo štěstí, že déšť motorky zastihl v aleji nebo na otevřeném prostranství. Představa padajících stromů byla nepěkná.

Další škody byly promočené věci, především Martiny a Hasiče spacák. Pak stany, oblečení v některých zavazadlech a podobně. A byl také okamžik na položení otázky, kde a za jakých podmínek se bude spát? Suché místo zde bylo utopií. Než kuřáci vykouřili cigarety, rozhodlo se pro jízdu ve směru dál k cíli, s tím, že každý bude koukat po nějakém vhodném místě pro přespání. Hasič každému vnucoval, aby se spalo někde ve starém opuštěném seníku či jiné budově, ale myšlenka že se něco podobného najde byla mizivá.

Byl to právě směr jízdy, který jako jiskřička později zažehl hádku. Celé se to mělo takto: Na jedné z křižovatek Wiskin zabočil doprava, kdežto směr cesty byl, dle plánu, doleva. Wiskin ale cestu směřoval k nedalekému listnatému lesu v myšlence, že zde bude místo na spaní. Bohužel, ani po několika stech metrech lesní cesty nebyl nikde příhodný plac a navíc země byla promočená, takže spát zde, stejně jako v nejširším okolí, zavánělo nepohodlím. Hádka ale začala až když If dojel Wiskina a chtěl po něm vysvětlení, proč jel na druhou stranu na křižovatce. Ten se ale bránil, že chtěl zajet do tohoto lesa a poohlédnout se po místě na spaní. Tato řeč již probíhala v podrážděném tónu obou aktérů a tichého pozorování ostatních. If pak pokračoval, když začal vysvětlovat že zrovna tak se mohlo místo ke spaní hledat podél cesty, a ne si zajíždět. Navíc připomenul, že v lese v jakém se v ten okamžik šestice nacházela, se těžko podobné místo najde. To už Wiskin křičel, že když je If tak chytrej, ať si najde místo sám, že on už nic hledat nebude. Pak vyzval Ifa, aby on místo našel, že pojede za nim a že je mu to jedno. If, který chtěl ještě něco říci již neměl možnost, protože Wiskin odtočil motorku a odjel.

Následoval ho Standa a pak i If. Ke všemu začalo znovu pršet. Po výjezdu na hlavní silnici z lesní cesty neujel Wiskin s Ifem ani půl kilometru a museli se vracet. Standovi dojela motorka. Nálada v tu chvíli byla hluboko pod bodem mrazu. Jen tak pro rekapitulaci - šest Čechů byly v provlhlých nebo promočených svršcích, pršelo, padala tma, byla zima, nebylo kde přespat a všichni stáli u krajnice a sledovali Wiskina, jak se naplno pustil do spravování motorky. Byl nervózní a naštvaný, tak když se ho Hasič ptal, jak dlouho bude oprava si tak trvat, zakřičel že neví. Po dotazu na přibližný čas řekl že když neví tak neví a tak komunikace s ním byla raději ukončena a byl ponechán pracovnímu zápalu. Stát zde ale také nebylo dobré, a tak se If s hasičem raději domluvili s holkami, že se pokusí zkusit sehnat nějaké spaní. Myšlenka byla zkusit poprosit nějakého majitele jednoho z několika zemědělských stavení, zda by tam nenechal šest lidí za nějaký poplatek přespat. Proto zastavili u branky jednoho z baráků z červených cihel a začali pomalu mluvit na pána, který seděl na terase a civěl. Jinak jeho výraz popsat nelze. Po asi pěti minutách, kdy se ho oba vyptávali na spaní v okolí, zkusil Hasič naivní otázku, zda umí anglicky. Na to zaznělo jediné slovo pána domu: „Nie“ a tak byla komunikace ukončena. Pak ještě zkusili další stavení. K některým se raději ani nepřibližovali, jak byl zevnějšek a dvorek obydlí hororově vypadající. Na silnici, vedoucí mezi poli míjeli další stavení až opět stanuli před zemědělcem. Ten byl už hovornější, ale jediné spaní které znal byl hotel. Oklikou se ho ptát, zda by u něj nešlo přenocovat - to by nepochopil a zeptat se ho přímo by jistě narazilo na zápornou odpověď. A tak se oba vrátili k ostatním a holkám vypověděli, jak pořídili. Pak opět nasedli na motorku a jeli se podívat dále do lesa po lesní cestě, kde již jednou byli, zda přeci tam nebude nějaké místo. To už byla Standova motorka rozebrána a byla jasná i chyba - do chcípáku natekla voda a tak chcípák vypínal neustále motor. Začala tedy konkrétní oprava této součásti.

If s Hasičem mezitím objevovali lesní cestu. Brodili se přes louže a bahno a sledovali promáčený les, který byl neustále ke spaní nevhodný. Po chvilce sjeli z cesty hlouběji mezi porost, ale několik desítek metrů od cesty bylo křoví, kam by se člověk jen ztěžka prosekal, navíc byl slyšet štěkot psa. A ani nějaký plácek, kde by se vedle sebe složilo šest lidí, nebyl k vidění. Všude byly buď stromky nebo alespoň pařezy. Takže spaní v lese bylo zamítnuto také. Vrátili se proto již podruhé k ostatním, aby opět sdělili že neuspěli. Neustále komunikace probíhala jen s Martinou a Leonou. Ty také pouze nekoukaly na opravu motorky, ale na mapě našli hostel. Měl se nacházet asi dvanáct kilometrů ve vesničce Rybno. Oprava vypadala, že ještě chvilku bude trvat a tak Hasič s Ifem do třetice vyrazili. S holkami se dohodli, že pokud se motorka zpraví do deseti minut, tak ať jedou ke křižovatce, kde se odbočovalo na Rybno, jinak ať zůstanou na místě, kdyby náhodou byli odkázání ještě na jiné místo, aby se obě skupiny neminuly. Plán byl hotov a začala jeho realizace. Najít vesničku Rybno nebylo těžké. Ovšem sehnat zde hostel již malý problém byl. Nejprve se ptali v potravinách starší a ochotné ženy, která jim ukázala sice cestu na jedničku, ovšem s polským komentářem, takže na návsi, kde se cesta dělila se ptali znovu. Tentokrát skupiny mladých holek, které ale v pubertě dělaly že je nevidí a šli dál… Co dodat. Nálada byla taková, že by je nejraději oba „průzkumníci“ umlátili. Naštěstí stál vedle pán, který ukázal cestu a vysvětlil jak je to daleko. Cestou byla ještě jedna zastávka, pro ujištění a pak oba stanuli před branou zámku, kde bylo archeologické muzeum ale především hostel. Podle světla z televizoru byl někdo na vrátnici, a tak zaklepali a čekali. Dveře otevřel postarší muž, ve vrátnici u stolu seděl ještě jeden, který vše pozoroval. Když se pána If a Hasič zeptali na spaní zde, ve zdejším hostelu, přišla šokující odpověď. Spát zde nelze. Pro vysvětlení, pokoje tam patřily archeologickému muzeu a spali tam přes rok studenti. Nyní bylo „prý“ ubytování nemožné. Za celým rozhovorem se ale spíše skrývala neochota něco udělat, nežli zavřené pokoje…

Odjeli tedy oba zpět k ostatním. Při příjezdu si povšimli, že Wiskin už kouří a směje se, což bylo známkou toho, že oprava je zdárně u konce. Poté následovalo smutné oznámení, že spát nelze ani v hostelu.

Plán pro okamžiky následující byl takový, že se pojede k první větší benzince ve směru cesty a tam se dohodne na věcech dalších, protože vzhledem ke tmě, která za tu dobu padla nemělo cenu nic vymýšlet u příkopu na kraji silnice, kde by do motorek tak nanejvýš vrazilo auto.

Vyrazilo se tedy dál, pro Hasiče to byla cesta bez rukavice, kterou ztratil někde cestou z Rybna, ale vzhledem k ceně rukavic a tmě jí ponechal osudu a nevracel se pro ni.

Po několika kilometrech tři motorky zastavily u benzinové pumpy a nad mapou začali někteří plánovat cestu. Předtím se ale stala jedna z nejhezčích událostí, dokazující že ani tahle zkouška nenarušila kolektiv. Wiskin a If se usmířili. Podali si ruce, vysvětlili si tu výměnu názorů a na hádku z lesa se zapomnělo.

Nad mapou vznikl plán: pojede se směrem na Poznaň, tak dlouho, dokavad se nenajde non-stop kemp, nebo se v opačném případě pojede až do rána. Druhá varianta se zdála každému nemožná, jet až do rána - to je bláznovství. Pak se natankoval benzin, sedlo na motorky a vyrazilo se ve vlhkém oblečení do tmy, aniž by někdo věděl, jak dlouho se pojede, či snad kde se bude spát. Začalo noční dobrodružství. Pokračoval pekelný den Hells pekels.

První zastávkou noční jízdy byla opět benzinová pumpa, lépe řečeno restaurace jí přilehlá. Protože to tohoto okamžiku nikdo ze šestice vlastně nevečeřel, a teplé kafe také lákalo. Jenomže když If s Hasičem vešli dovnitř, zeptat se zda mají otevřeno, servírka vytírající podlahu jim nevěnovala ani pohled. To bylo nepochopitelné. Martina tedy zkusila záchod, ale ten byl zamčený. Mezitím Wiskin objevil na druhé straně pumpy non-stop bufet, kde se tedy šestice usadila. Jako první bylo převléknutí do suchého oblečení, a to mokré se rozložilo na lavice před bufetem. K jedné lavici i pak šest hladovců zasedlo a začalo večerní, spíše noční menu. K pití se začal pro zahřátí nosit čaj a kafe, k jídlu tu bylo mnoho „bufetových“ jídel, včetně obřího hamburgeru, který byl vynikající, takže někdo si ho dal dvakrát. Během jídla se na silnici ve směru jízdy motorkářů vytvořila ohromné zácpa kamiónů, stál zde jeden za druhým a jen po chvilkách popojížděli, pokud to ovšem nějaký řidič neotočil na parkovišti u bufetu a najel jinudy. Mluvilo se nějaké nehodě, která se stala kus dál. (Mimochodem, nehoda se polsky řekne „vypadky“ ).

Když pak přišel Wiskin s tím že má pro ně dobrou zprávu, každý čekal že zde bude možnost někde přespat. Holt, zpráva byla prostší - Wiskin zjistil, jak objet místo s nehodou a tak se vyhnout prý několikakilometrové zácpě. Byl okamžik, kdy si již všichni došli na záchod, byli najedeni a napiti a nastal tedy čas na obléknutí suchého oblečení a jízdu dál noční krajinou Polska.

Při jízdě dál došlo na lámání chleba, co se únavy týče. Snad každý ze spolujezdců na malou chvilku zahmouřil očka. Hasiče, který chvilkou spal, musel If budit mlácením do helmy. Bylo ale nádherné projíždět noční krajinou, zvláště proto, že nebyla doprava a jelo se tedy sice asi jen sedmdesátkou, ale pořád. Obzvláště pěkné byly noční města. Liduprázdné osvětlené ulice, silnice bez aut a občas hlouček lidí před diskotékou, taková cesta doprovázela šest nočních jezdců. Nemluvě o nasvícených kostelech, které v noci jakoby ještě více zdůrazňovaly své postavení v této zemi a celkově, svůj vliv na člověka zde.

Druhou zastávkou po několika hodinách jízdy byl stánek s grilovaným kuřetem na předměstí jednoho města. Ač byla již pozdní noc, sedělo zde několik mladých lidí, tak okolo dvaadvaceti až pětadvaceti let. Popíjeli alkohol a pozorovali příjezd motorek. Jako první po postavení motorek na stojánky se začaly vyprávět zážitky z jízdy, u někoho ze spaní za jízdy. Na dotaz Wiskina, jestli ostatní viděli ten osvícený kostel a co říkali na tu mlhu na silnici se Standa zeptal: „Cože, on tam byl nějaký kostel a mlha?“ Po smíchu z toho jak cestou spal začal vyprávět, jak v noci řídí: „Já si takhle jedu, spím, a sleduji před sebou červené světélko. Vždy když světélko zahne, tak zahnu za ním a pořád se ho držím. Pak najednou koukám, že to světélko svítí víc, a tak začnu brzdit, až zastavím a okolo mě je těch světélek víc. Proberu se, a jsem na křižovatce??!!“. Tím červeným světélkem bylo zadní světlo Wiskina, který před přejezdem, aby Standu „probudil“ blikal brzdovou již několik metrů dopředu. Tak taková byla noční jízda.

Po dovyprávění zážitků se vzal útokem stánek, kde se na rožni grilovala poslední dvě kuřata. Začala se kupovat především kapučína a turecká káva, aby se každý vzpružil kofeinem.

Když si Martina a Wiskin objednali po jednom z výše uvedených nápojů, přišli k okénku If s Hasičem. If chtěl kapučino, Hasič turka.

A tak Hasič ukázal na dva kelímky, kde již byl turek a kapučíno pro Wiskina s Martinou a řekl „kapučino, turek“. Kluk, který zde obsluhoval, se usmál a kývl hlavou. Do přípravy se ale neměl. If podotknul Hasičovi, zda to ten kluk nepochopil jako že se ujišťuje, jak se to řekne polsky. Hasič mu odporoval, že to určitě pochopil tak, jak měl a za chvilku se pustí do přípravy. Ovšem pravda byla tentokrát na straně Ifa, takže se musel po chvilce obsluhující mladík poprosit znovu. Když ohříval vodu, dělal to tak, že do hrníčku nalil vodu a tu ohřál v mikrovlnné troubě. Přitom na stole mu ležela rychlovarná konvice…

Martina s Leonou zde byly obdarovány pivem od dvou opilců, kteří asi již pochopili, že mají dost a proto další alkohol předali střízlivým dívkám.

Nezůstalo ovšem jen u pití. Standa, který do té doby spal, a měl nepřítomný výraz, přiběhl náhle k okénku. Na tváři měl opět svůj úsměv a sděloval ostatním, že dostal chuť na kuřátko. A tak ho pomyšlení na jídlo probralo.

Netrvalo dlouho a došlo ke spřátelení s mladými Poláky. Ukázala se jim mapa, kde s úžasem sledovali, jakou cestu šestice ujela a jaká je ještě čeká. V tu chvíli byl i jasný plán cest- na Osvětim a u Opavy přejet nejraději v pátek hranice, protože v tu dobu by měl naproti vyjet Marcel. A tak šestici zdejší mládež poradila, jak se nejlépe dostat k Osvětimi, doporučovali „autostrádu“ tj. zde dálnice, která se ovšem platí ne v podobě známky, ale u turniketu. Pak se hovořilo o Čechách a Polsku, o zdejších silnicích a pivu. Poláci schvalovali, že české pivo je lepší. Dokonce považovali za nejlepší pivo Zubra, což osobně si myslím ještě není ta správná pivní špička. Naproti tomu plzeňské pivo neznal zde nikdo.

Po debatě s novými přáteli došlo na řadu i druhé kuře, které při této půlnoční večeři jen zasyčelo do šesti krků. Na této zastávce se setrvalo dost dlouho, než se začalo mluvit o pokračování v cestě. Zdejší sice nabízeli, aby se češi utábořili vedle stánku s kuřetem, ale tato nabídka byla zamítnuta. Před odjezdem požádal ještě jeden z místních Ifa, jestli by ho neodvezl kousek po silnici pro flašku alkoholu. If sice chvilku váhal, ale pak nasedl na motorku a s mohutným spolujezdcem, který odmítal helmu vyrazil. Když se vrátil, měl ještě Polák vylekaný výraz, později If vyprávěl, jak málem spadnul když prudce zabrzdil a jak se celou cestu pevně držel.

Za odvoz dostal If deset Zlotych. Na rozloučenou ještě pozvali šestici na panáka polské vodky, ale jediný kdo si ho dal, byl Hasič. Aby neurazil. I to pití panáka zde bylo zážitkem. Po vypití nemalého panáka čisté vodky se zapíjelo čistou šťávou. Takže výsledná chuť byla jako po vypití nějakého ochuceného alkoholu. Pak už jen došlo na přání šťastné cesty a kola se roztočila na další kus noční cesty.

Další cesta byla opět noční krajinou. Chýlilo se ovšem k ránu a tak se na obzoru začalo pomalu rozednívat. Každou chvilkou bylo světleji a světleji, až po chvilce se ze šera vyklubala okolní krajina a bylo možno pozorovat, jak se probouzí život. Na silnicích se objevila hrstka prvních lidí, jedoucích do práce. A se světlem padala i ospalost.

Na zastávce na záchod se vtipkovalo a debatovalo o tom, že to, co se zdálo jako nesmysl - vydržet jízdu až do rána, se stalo skutečností.

Na jedné z dalších pump, kde se zastavilo, byl zajímavý systém placení. Do šesti hodin ráno se zde platilo předem u okénka. A tak když Standa zaplatil třicet Zlotych, a začal čerpat palivo, v okamžiku, kdy na počitadle bylo třicet Zlotych, stojan se vypnul. Po chvilce vyšel ven pán od obsluhy stanice a se zájmem pozoroval motorky. Tak, jak byl zprvu podezíravý, když tam tři motorky přijely, byl nyní vstřícný a ptal se na původ. Jako již mnoho ostatních lidí do té doby si myslel, že motorkáři jsou němci. Když se dověděl, že stroje mají najeto z Prahy k moři, přes podřeží a Mazury až sem, tak se podrbal na hlavě a zeptal se: „A kolko opráv?“ Na to mu přišla pyšná odpověď od vysmátého Standy, Wiskina a Ifa co by řidičů a majitelů motorek: „Žádná!!“ Pán byl udivený a začal vyprávět, že mnoho těchto motorek mají lidi zde, ale nejezdí jim. Nejsou zde náhradní díly. Po rozhovoru o motorkách české výroby (Znovu musím zajásat nad tím, jak se zde dá krásně dorozumět česky.) mu přijela cisterna s benzinem a tak se začal věnovat jí. Motorkáři zamávali a vyrazili svou cestou, která měla již pro tento den - či vlastně dna dny něco přes čtyři sta kilometrů. Tato cesta se projevila malou závadou na Ifově motorce - začala mu klouzat spojka.

Začal problém, jaký se řešil vždy večer - začalo se hledat místo na spaní. Takové místo se jelo zkusit hledat k jednomu jezeru, které bylo cestou a k němuž zbývalo několik kilometrů. Při příjezdu do města, kde jezero bylo, vítali šestici dosud ještě prázdné ulice. V hotelech a rekreačních zařízení, které zde byly nebylo také ani živé duše. Začalo se bloudit, až nakonec cestu k jezeru poradil nějaký ranní chodec. Při hledání cesty se parodovala Wiskinova slavná otázka na vzdálenost k jezeru na: „Skolko kilometrov k jezeru, nebo se z toho poseru..“ Byla to jedna z věcí, která držela šestero párů očí stěží otevřených. Na každého pomalu únava a spánková krize. Bylo jasné, že pokud se nepůjde spát co nejdříve, nebude nikdo schopen přemýšlet a jednat.

Aby toho nebylo dost, Wiskinovi se rozbil spínač brzdy. Voda nateklá do něj nejprve zkratovala elektriku a později vyřadil špatný spínač z funkce i zadní brzdu. A tak začalo na ulici za ranního probouzení do života lidí okolo rozebírání motorky. Kompletně odstrojená byla pak zbavena závady alespoň na tolik, aby byla schopná jízdy dále. Toto ani ne hodinové zdržení přineslo únavu, s kterou se již jen velice těžce bojovalo. Hovornost mizela z úst, oči se zavíraly na čím dál delší intervaly.

Po několika kilometrech od místa opravy se motorky ocitly u jezera, kousek od pláže. Jenže se vyskytl další problém. Na první pohled bylo jasné, že místo je dosti frekventované a co nevidět se začne zaplňovat lidmi. Spát zde by bylo jedině hazardem o věci. Lidi unavení po dni a noci na motorce padnou do tak hlubokého spánku, že okrást je by nebylo zas tak těžké. A tak zatímco Hasič si nutně odskočil do roští na záchod, projednávalo se zda zde spát či ne. Wiskin, který ještě držel své tělo bdělé křičel na ostatní, ať se koukají rozhodnout kde chtějí spát. Jenomže tato slova neměla u ospalých sotva vnímajících členů expedice velký účinek. Každému již začínalo být jedno co se s ním stane. A tak se motorky opět otočily a vyrazily po silnici až se objeví první vhodné místo na přespání. Po jedné straně silnice bylo chráněné území, jako na potvoru, ale na druhé straně se po chvilce objevila lesní cesta. Zajelo se na ní a kus po ní, až z dohledu silnice. Tam se na prvním možném plácku rozprostřela plachta, věci se narychlo a z posledních sil složily do ní a každý se započal chumlat do spacáku. To platilo pro všechny až na Wiskina. Ten pomohl Martině vyložit jejich věci a otočil motorku s tím, že pojede do města sehnat náhradní spínač. Standa ho sice přemlouval, ať se nejprve vyspí a jede až pak, ale Wiskin ho prudce odmítl, s tím, že pojede hned. Hasič se ho ještě zeptal, zda má jet s ním, ale bylo jasné že by cestou beztak spal, a tak Wiskin odmítl i tuto nabídku. Pak popřál ostatním dobrou noc a odjel. A zde si myslím, že je správný okamžik psát již o dalším dnu, takže…

Den osmý - 11.7.

Když Wiskin přál dobrou noc, tak ani ta nebyla unaveným motorkářům přána. (Když pomineme, že nejde o noc ale o začínající den.) Zprvu, zatímco Wiskin se vracel do města aniž by věděl, jak bude součástku hledat, upadala zbylá pětice do spánku, ale co chvilku se každý probouzel. Silnice nebyla totiž zas tak daleko a co chvíli projíždějící auto budilo dojem, že něco přijíždí k plácku, na kterém se spalo. A pořád byl strach, že někdo přijde a ukradne věci. Spánek ale všechny přemohl a oči se zavřely. Netrvalo to ani půl hodiny a opět se otevřely. Začalo pršet. Nejprve se velká plachta přehodila přes těla a přes věci. Pod plachu vlezli i Standa s Leonou, kteří do té doby spali o kousek dál. Déšť stále sílil a plachta přidržovaná rukama tak, aby nepršelo na věci, na lidi pod ní a aby voda mohla odtékat skýtala pohodlí pouze na chvilku. A tak jako první vylezl ven If, kterému po chvilce začal pomáhat Hasič. A tak se opět pomocí gumicuků postavil bivak, pod kterým se již dalo spát. Spal pouze If se Standou, Hasič, Martina a Leona pozorovali zatahující se oblohu, které se mimo deště začala projevovat hřměním a blýskáním. Začala bouřka. Vše okolo dunělo, z oblohy padaly provazy deště, i když již ne tak velké jako při vichřici odpoledne předešlého dne. Pod plachtou se začalo řešit, co by se stalo, kdyby do tohoto ležení uhodil blesk. Naděje, že by se tak moc nestalo mařil Hasič vyprávěním o síle blesku a statického výboje. A tak se chvilkami Martina skoro klepala strachy a začala nadávat na počasí a bouřku, jako by čekala že jí svatý od počasí vyslyší. Pak Hasič začal vyprávět pohádku o draku Uzbudovi, při které se každý přestal soustředit na bouřku běsnící okolo, ale pohodlně zabalen do spacáku poslouchal žertovné vyprávění. Pohádka skončila až v okamžik, kdy bylo po bouřce a přes mokré stromy procházely paprsky slunce. Kdo potřeboval, došel si na toaletu a zkontrolovala se plachta, zda je vše v pořádku. Bylo. Čas, po který byl Wiskin pryč se zdál každému dlouhý a tak se začalo hovořit, zda někde nebloudí. Zapomněl si sebou při odjezdu mapu. Největší strach měla Martina, kterou ostatní ujišťovali, že je určitě v pořádku. Pak se opět rozpršelo. Tentokrát sice sobčík, ale trvalým deštěm. Bubnování kapek do plachy uspalo všech pět pod ní. Nevím, jak dlouho spali. Okolo poledne se ale Martina s Hasičem a později i Leona probudili a opět přišla řeč na Wiskina. Poslala se mu SMS, a čekalo se na odpověď. A jelikož byl čas objedu, načal se chleba a paštiky a ve skrčené poloze pod plachtou kolovalo jídlo. To probralo i Ifa a Standu. Během toho přišla zpráva od Wiskina, ať o něj není strach, že je na cestě zpět. Po jídle ještě zapracovala únava a pětice upadla do spánku. Mezitím byl Wiskin již s opravenou závadou na cestě zpět. Ten po příjezdu do města nejprve musel zjistit, kde něco podobného sehnat. A tak pomocí čecho-polštiny zjistil, kde prodávají náhradní díly a po koupi ekvivalentního součástky (to lze mluvit o štěstí, že ji vůbec sehnal), ji rovnou namontoval. Bouřky, které ho také zastihly, přečkal ukryt jak se kde dalo. Když se po několika hodinách vrátil k ostatním, když díky bohu nezapomenul cesty zpět, viděl pod bivakem pět spáčů. Příjezd Wiskina ale hned všechny probral a tím, že bylo o jednu starost méně se začalo opět smát a vtipkovat, pokud se to dalo tak nazvat. Wiskin pojedl také zaslouženého chleba a šel spát. Více než dvacet čtyři hodin vzhůru a velkou část tohoto času na sedle motorky ho uvedlo do spánku během jedné minuty. Pak teprve nastalo to, co se dá nazvat odpočinkem jak se sluší a patří. Doprovodem jim byli pořád komáři. Hasič šel na záchod do lesa v trenýrkách a za malou chvilku jich zabil na nohách patnáct. Komáři zde byli prostě všude. Ať se jednalo o místo u vody, nebo u moře, nebo o místo uprostřed lesů, kde nebylo po vodě ani stopy. A ne že to byli takoví ti hodní komárci, co u nás. Toto byli krvelačné bestie.

Když bylo vše, až na Wiskina připraveno k odjezdu, opatrně se vzbudil. Naštěstí mu to málo spánku stačilo k tomu, aby se mohlo jet dál, nebo to alespoň předstíral. Pro tuto část odpoledne byl naplánován pouze malý kus cesty. Díky tomu, že se jelo téměř celou noc, ujel se takový kus cesty, že ani nebyl narušen časový harmonogram, a plán cestu zůstal stejný. A po pravdě, málo kdo by byl schopen jízdy na delší dobu.

Cesta nabídla možnost poznat zdejší rychlostní silnice. Podoba jako našich dálnic, nebo silnic pro motorová vozidla. V každém směru dva pruhy, plus jeden odstavní. Směry byly odděleny svodidlem na středním pásu. Akorát jedna odlišnost zde byla. Asi tak každých deset kilometrů, (možná dále, možná blíže) byl na silnici umístěn semafor. Varování o něm bylo umístěno těsně před ním, nebo vůbec. Semafor zde byl umístěn, protože rychlostní silnice byla protínána jinou silnicí, první či i druhé třídy. Tato věc zde všechny překvapila a zasloužila si nejeden vtip na polské řešení komunikací. Ale znáte to - jiný kraj, jiný mrav! Také další věc zde byla společná s našimi rychlostními komunikacemi - u kraje stály lehké děvy, nabízející za peníz sexuální potěšení. Bylo to poprvé, co byla možnost vidět toto nejstarší řemeslo v Polsku. Jako jinde ve světě, některá z nich byla pěkná, naopak o jinou by si ani výfuk nikdo neopřel. Následovala opět zastávka u potravin, aby se koupil oběd. Na to, že se blížila pátá hodina odpolední by se jednalo spíše o večeři, ale časové vnímání bylo posunuto. Opět si každý koupil jídlo pro sebe, pak ze společné kasy bylo koupeno jídlo k večeři. Poobědvalo se na parkovišti u krámu, kde mimo šestici motorkářů vegetovalo i několik zdejších stařešinů, podle vzhledu bezdomovců. Nakrmil se zde rovněž nějaký zubožený pes, a vyrazilo se dál. Od této zastávky bylo v plánu ujet pouze okolo deseti kilometrů. Naštěstí únava na nikoho nepůsobila kriticky.

Při příjezdu do většího města, v jehož okolí se chtělo hledat místo na spaní se zastavilo podle přání některých lidí u větší benzinové pumpy. Takové větší stanice měli výhodu, že si zde mohl člověk pohodlně odskočit na toaletu. Během celé cesty v Polsku se staly místy hygieny právě benzinové stanice, občas kemp, spalo-li se tam. A v případě nejnutnějším i křovíčko. Jako tehdy, když se Ifovi chtělo dost na toaletu a cestou k lesíku se ještě odbočilo k jednomu z krásných kostelů, protože Leona měla přání vyfotit si jeden pěkný starý kostel a jeden moderně postavený. If se s křečovitým obličejem omluvil, že se nezúčastní focení před památkou a rychle jel dál k lesíku. Sotva postavil motorku na stojánek, zmizel mezi stromky. Po chvilce se vrátil úplně jiný člověk - usměvavý a šťastný.

Na benzínce se mimo zmiňované toalety nakoupilo i trochu alkoholu. Wiskin se Standou si vezli ještě pivo, které nestačili vypít předešlého dne vzhledem k okolnostem. Při odpočinku na obrubníku se při cigárku začalo opět dorozumívat s Marcelem. Proběhl i telefonát, při kterém se mu vysvětlila situace šestice v Polsku. Marcel pak potvrdil, že se vydá naproti patrně v pátek.

Začalo se pomalu šeřit, byl tedy nejvyšší čas zajet k místu noclehu. Po hádce přes toto téma ze včerejška bylo domluveno, že se spaní vybuduje na prvním možném místě. Cesta vedoucí dál po rychlostní silnici byla lemována každou chvilkou lesní cestou. Na jednu z nich se zajelo, tři motorky projely okolo zaparkovaného auta, kde nějaký muž využíval služeb jedné z dívek z ulice, a po spleti lesních cest se dojelo k cestičce. Asi dvacet metrů po této cestičce byl vhodný plácek pro vybudování ležení. Výběr takového plácku nebyl vždy jednoduchý. Muselo se jednat o plochu alespoň trochu rovnou, bez hrbolů a nerovností, které by tlačily. Pak se sem muselo vedle sebe vejít šest lidí. Plácek v tomto lese těmto požadavkům vyhovoval jen pokud se přimhouřily obě oči. Všude zde bylo totiž borůvčí. Bylo v celém lese, kam se jen člověk podíval. Částečně se podařilo z pod borůvčí vyndat klacíky, šišky a tak, ale samotné stromky borůvek nikterak odstranit nemělo ani smysl. Položily se proto plachty na ně, přes ně se natáhla velká plachta co by střecha, upevnila se ke stromům a bagáž z motorek směřovala pod plachtu. V zemi se vyhrabal důlek na vařič a začala příprava večeře. Když se tak myšlenkově navrátí k výpravě této expedice do Rymáně, tehdy If říkal, že vařič bude zbytečný, že se bude vařit na kotlíku nad ohněm. Oheň nebyl rozdělán ani jednou, zato vařič byl používán mimo vaření jídel i k rannímu a večernímu čaji. Takže se tato část vybavení ukázala jako potřebná a nikoliv zbytečná.

Netrvalo dlouho a vzduchem zavoněla večeře. Po vyjedení rendlíku byl čas pro večerní sezení a povídání při troše alkoholu. Na tváře a nekryté části těla se opět slétávali komáři, kterých, jak jinak, zde bylo mnoho. Wiskinovi se stala jedna zajímavá příhoda. Vždy jako každý ze šestice se večer stříkal repelentem. Ovšem účinek žádný, komáři na něj lítali neustále. Až po několika dnech, kdy byl naštvaný na tento výrobek si začal číst návod k použití. Zjistil tak zajímavý fakt, že tento repetent je proti klíšťatům, o komárech ta není ani slovo. A tak druhého dne hned jak to bylo možné koupil repetent proti komárům, kterým v těchto dnech nešetřil. Tak měl konečně po několika dnech alespoň částečně od komárů pokoj.

Večerní sezení netrvalo tohoto dne moc dlouho. Dopilo se pivo a jiného alkoholu a byl čas ke spánku. Druhého dne bylo v plánu navštívit Osvětim a dostat se do Čech. A tak šest motorkářů usínalo do poslední noci na polském území. Z dálky sem vítr přinášel hluk ze železnice a někdo před spaním přemýšlel, jak rychle tu zde uteklo. Vždyť je to jako včera, kdy se spalo poprvé v polském kempu a před šesticí byl více jak týden na motorkách. Dnešní nocí se začal blížit nejdelších Hells pekels.

Nevím, kdo všechno bude číst tyto řádky, resp. kdo z těch kteří je číst budou bude znát popisované lidi. Tak alespoň nástinem:

Všichni lidé se znali velice dobře z prostředí tanečních. Zažili spolu mnoho, od oslav, Silvestrovských nocí až po výlety, např. do aquaparku. Bylo jasné, kdo jak se bude chovat na této cestě předem. S ponorkovou nemocí se rovněž počítalo, i když ve výsledku nebyla tak velká jak se dalo čekat. samozřejmě byly okamžiky, kdy někdo někomu lezl na nervy, jak se říká. Důležité je to, že kamarádství ale nikdy nezmizelo. A v jakémkoliv okamžiku byl každý ochoten pomoci každému, kdyby bylo třeba. A to je krásné. Týmová spolupráce byla i jedním z věcí, proč se expedice povedla tak jak povedla. V případě egoismu každého z nich by byla cesta úplně něčím jiným. A rozhodně zde každý poznal každého zase z jiné stránky, mnohdy až byl překvapen kladnou či zápornou reakcí na nějaký podnět.

Den devátý - 12.7.

Probuzení na jehličí bylo do pěkného dne. Prvotní pohled na oblohu, modrou a bez mráčku, zaručoval, že minimálně dopoledne déšť výpravu trápit nebude. Ani lidé na borůvčí nebyli tou příčinou, proč se vstávalo dříve. Soukromým bivakem uprostřed lesa se okolo osmé ozvaly budíky. Vždyť tento poslední den v Polsku měl mnoho co nabídnout. I přes rozhozený spánkový režim z dnů předešlých byl každý odpočat a fit. Ihned po ránu se stala jedna záhada: Vlastně v pořadí druhá. Ta první byla taková, že ať se jelo jak se jelo rychle, vždy se jelo tak hodinu, ujelo se padesát kilometrů i při průměrné rychlosti devadesát a Standa bral vždy stejný počet litrů benzinu. Tou zmiňovanou záhadou tohoto rána bylo to, že někdo přes noc ukradl Wiskina a Hasiče a namísto nich do spacáku položil havajské domovníky. Oba totiž štípl komár k ránu do horního rtu. Wiskina k pravé straně a Hasiče doprostřed. Takže po ránu je čekal nejprve smích ostatních a pak, když si pohlédli vzájemně do obličeje, museli se zasmát i sami sobě. Navíc Wiskin měl oteklé i obočí, rovněž díky to komářímu štípnutí. Takže když si nasazoval sluneční brýle na jízdu, musel nejprve nadzvednout obočí, brýle nasunout a pak obočí pověsit přes horní obroučku. No byla to legrace. Po smíchu z této události se započalo balení věcí a příprava snídaně. Protože se Standa těšil do Osvětimi, jednoho z cílů tohoto dne, předvedl jak rychle si dovede sbalit věci. Doslova před očima mizela hromádka osobních věcí a brašničky se sotva stačily plnit. A tak v okamžiku kdy ve velkém plecháči se vařila voda na čaj, po brlohu na spaní nezbylo nic, mimo vyváleného kusu lesa a pár věcí na jízdu. Na stromech v okolí byly rozvěšeny k proschnutí nepromokavé oblečky a na bobečku v kolečku sedělo šest lidí u čaje a chleba jak jinak nežli s paštikou. Právě díky čaji byli slabším článkem tohoto balení Hasič a If, museli čekat na vařič až vychladne a bude ho možno nabalit do věcí. Po snídani se naložily poslední věci a lesem se ozval zvuk tří motorek, jak vyjely z pěšinky na lesní cestu, aby po chvilce z lesní cesty vjely na silnici a začaly tak poslední štaci v Polsku.

Při cestě byla první zastávkou benzinová pumpa, jedna z těch větších. Mimo toalety, kam zavítala postupně většina lidí (bohužel fungovala jich zde jen polovina) byl lákadlem pult s rychlým občerstvením. Rychlost byla sice jen v názvu, zato zde dělali dobré hamburgery. Hromadně se také nakupovaly sladkosti a pití, aby byla dodána energie, ztracená za několik dní. Na snědení byla vyhrazena krátká siesta na chodníku před benzinkou, ale jen opravdu na chvilku. Cíl cesty byl lákavý a navíc tento den bylo nutné dojet k hranicí.

Tohoto dne se stala také malá rozepře mezi Ifem a Wiskinem. If jel v obcích šedesát, více po dohodě z prvních dnů nejel a Wiskin mu na jednom místě když je If dojel vyčetl, proč to dělá, proč zdržuje. If mu začal vysvětlovat, že celou dobu se jelo v obcích, že nepojede sedmdesát, aby si nechal dát poslední den zde pokutu. Toto vysvětlení bylo na místě a úplně stačilo k tomu aby neshoda názorů na rychlost cesty zmizela. Naštěstí.

Další cesta po zastávce naskytla možnost poznání zmiňovaných autostrád. Jak těch, po kterých se jelo dne předešlého - neplacených tak i placené. Silnice byla v jednom místě rozšířena a přehrazena budkami s turnikety. Za průjezd motocyklu se požadovalo pět Zlotych. Při příjezdu k okénku na placení se automaticky motorky postavily vedle sebe, spolujezdci slezli a šli k okénku platit. Mimo obsluhu turniketů zde ale stál i hlídač, který si myslel, že po zvednutí závory projedou všechny tři motorky naráz a tak začal pobíhat a rozhazovat se slovy dožadujících se zařazení motorek za sebe. Tomuto bylo vyhověno, i když s poznámkou z řad motorkářů typu: „My nejsme takoví zloději jako tady máte, my by jsme neprojeli…“ Co dodat, motorky jely po nefalšované polské dálnici. Byla, pravda, v dobrém stavu, i když naprostou dokonalostí neoplývala. Ale zanechme kritiky. Již cestou po dálnici byly umístěny u vozovky směrové tabule na muzeum Osvětim. Vlastně se to zde nebralo jako muzeum spíše jako památník. Ze šestice na tomto místě nebyl nikdo a tak očekávání proudilo v každém. Najít cestu bylo ale trochu blouděním. Vedle dálnice vedla i normální silnice, na kterou však žádná cedule s šipkou na Osvětim nevedla. Patrně se snažili dát vydělat místním komunikacím. Než se později odbočilo z jedné ze silnic, mohl Hasič s Ifem pozorovat práci dopravní policie. Silnice byla zrovna jednou z oněch dálnic, kde co pár kilometrů, to semafor a křížení jinou silnicí. Právě na tomto semaforu stačil Wiskin a Standa zabočit do správného směru, ale If to již nestihl. Nechtěl riskovat sražení nějakým maniakem a tak jel kus dál a vjel na malou asfaltku u dálnice a zde přemýšlel co bude dál. A právě zde si kluci povšimli dopravního policisty, jak s ručním radarem číhá za tranzitem. Náhle tento příslušník vyskočil a začal mávat na auto, které bylo již skoro na jeho úrovni plácačkou. Auto (snad bohužel) mávání zaregistrovalo a po chvilce začalo dost zprudka brzdit přímo v levém pruhu této rychlostní silnice. Pak začalo couvat a přes druhý pruh nacouvalo až k policistovi, který tak mohl začít konat svou povinnost. Po shlédnutí této scenérie If s Hasičem vyrazili opět k dálnici, aby přes plnou uprostřed, dírou v mantinelu vjeli na protější směr a na křižovatce, kterou předtím projeli, pokračovali dál za kamarády. Ti, když viděli že to kluci nestihli, tak zastavili a čekali na ně. Využilo se data této neplánované zastávky, aby se upřesnil směr na Osvětim, které byla již kousek.

Samotný vstup do areálu, který byl ihned vedle parkoviště byl bezplatný. Po průchodu budovou, kde byla recepce, toalety a informace se došlo na cestu vedoucí k bráně tábora Osvětim. Ale již tato budova přinesla atmosféru zvěrstev nacistické ideologie. Dříve byl právě tento barák přijímacím místem nových vězňů. Zde byly foceni, zapsáni do kartotékových listů, ostříháni a oblečeni do vězeňského oblečení. Nyní zde je celá místnost, na jejíž stěnách visí fotografie vězněných a ve stručnosti popsán jejich osud. Nebylo vzácností vidět fotografii dvanáctileté dívky a připsanou poznámkou, že byla ve dvanácti letech popravena v plynové komoře. Malou nevýhodou zde bylo to, že přestože sem jezdí dost Čechů, byly zde rovněž vězněni, nejsou žádné komentáře psány v češtině, ačkoliv je zde jiných jazyků spousty.

Po pár krocích od přijímacího baráku stanula šestice motorkářů před branou s neblaze proslaveným nápisem Prací ke svobodě (Arbeit macht frei!), za kterým se nacházel komplex baráků, jeden jako druhý. Ač to bylo na tomto místě trochu nevhodné, šestice byla tlačena časem. Prohlédlo se proto několik expozic, z nichž nejvíce času si zasloužila ta věnované Československu. Byla zde i automatická projekce, kde vypovídalo několik Čechů a Slováků, takže alespoň zde se dostalo odborného výkladu. Nádherným místem pak byl památník s československou státní vlajkou a básní od J.Seiferta.

Po české expozici kroky vedly do baráku se zachovaným vybavením. Byla zde možnost vidět, za jakých podmínek byli lidé zde vězněni. Mimo tento tábor - obehnaný ostnatým drátem s elektřinou a sledovaný kulometnými hnízdy a budkami s odstřelovači se nacházela plynová komora s kremací. Její návštěva ucelila názor na zvěrstva, která zde byla prováděna. Autentičnost byla v době jejich návštěvy snížena jen tím, že zrovna zde byla prováděna rekonstrukce ostnatých drátů, které tak byly sundány ze sloupků.

Po návštěvě jež zanechala hluboký dojem byl čas na cestu zpět. Zmrzlina na parkovišti osvěžila před cestou v horku a teplém počasí.

Následovala další cesta, a tak jako před týdnem zde byly najety první kilometry, nyní byl okamžik pro kilometry poslední. Pomalu se začala měnit typická jednotvárná krajina na kopcovitější, jak se české hory blížily. Při zastávce na benzinové pumpě, kde se nebral benzin, se šestice nacházela asi tak tři sta metrů od českých hranic. Každý se těšil domů. Na mobilních telefonech se opět objevily nápisy českých operátorů, začalo se vtipkovat na téma návratu a začalo se dorozumívat s Marcelem. Ten tohoto dne nevyjel. Rozhodl se, že pojede naproti až dne dalšího, v sobotu. Na této pumpě byla i směnárna, čímž odpadly problémy s výměnou peněz v Praze. Možnosti směnit si zde využil každý, a za posledních pár drobných, co zbyly, si každý nakoupil čokoládu, pití a ty opravdu drobné, jež zde dostaly přezdívku „Fufníčky“, ty si nechal na památku. Blížil se poslední okamžik pobytu v Polsku, prvního pobytu v zahraničí v historii Hells pekels. Po nastartování motorů u pumpy to byla otázka maximálně minuty, kdy šestice stanula u přechodu Český Těšín. Nálada dostala až euforický nádech. Každý se smál, vtipkoval a nahlas se četly české nápisy. Na polské straně odbavení konala službu žena, která brala svou povinnost zde více vážně než mladík na straně české. Chtěla aby si každý sundal helmu, když Hasič po sejmutí ochrany hlavy koketně pěšinku si upravil, byl okomentován tichou, ale jistě ne lichotivou poznámkou. Ale byla vstřícná a na prosbu razítka do pasu - na památku, vyhověla. Mladík již na území České republiky dal rovněž do pasů razítko, vyslechl si radostné připomínky, jak je bezva být zase doma a s úsměvem pozoroval, jak motorky vyrazily přes most první metry, zpět doma. Pěknou dobu těchto prvních metrů se z motorek ozývaly výkřiky nápisů a komentářů, na téma např. „Žádný sklep, ale obchod…“ Průjezd českou krajinou byl nádherný.

Jelikož se v Polsku benzin na poslední pumpě nebral, muselo se zastavit u jedné benzinky. Hladové nádrže dostaly benzín. V televizi u pokladny bylo možno vidět téměř klasický pořad tv. Nova - milionáře. Doma bylo prostě doma. Jedna starost z Polska zůstala. Chýlilo se k večeru, obloha se začala pomalu šeřit a bylo na čase poohlédnout se po nějakém místě na spaní. Podle mapy se vybíral jeden z několika kempů, ležících v přijatelné vzdálenosti, která by šla ještě tohoto dne ujet. Podmínkou by ale větší kemp, tak aby se tam dalo jít do hospody. Někdo totiž zmínil, že by se chtěl pořádně napít českého piva a v tu ránu nemyslel nikdo jiný než na posezení v české hospodě se vším všudy. A hlavně tím pivem, jelikož jak jsem v zápisu před několika dny zmiňoval, pivo tam nepatřilo pro Čechy k vyhledávaným artiklům, ostatně jako celková situace s alkoholem tam…

Pak ale paní hostinská, máma nových přátel, řekla že se zavírá a tak byl čas jít spát. Jirka, jak se místní kluk jmenoval, šel spát se šesticí, aby si okusil spaní pod širákem. Rozložila se plachta a tak jako každou noc před touto se na ní naskládalo nyní sedm lidí. Pak následovala Hasičova pohádka na dobrou noc, kterou když dopověděl, již skoro každý spal. Noc byla teplá, jasná, bez mráčku. A byla to noc v Čechách, po českém pivě.

Den desátý - 13.7.

Probuzení pod širým nebem bylo zoufalé. Noční kamarád byl již dávno pryč, musel ráno do práce. Vstávat se nikomu nechtělo. Mini oslava předchozího večera těla odvyklá alkoholu mírně potrápila a zažívací soustrojí nyní vracelo své dluhy za večerní námahu. Každý ze šestice se převaloval ve spacáku a po očku sledoval oblohu, modrou a jasnou. Impulsem pro vykutání se za spacáků byla až hodná teta Wiskina, která ihned po ránu, zvyklá brzkému vstávání, začala nabízet čaj a oznamovala, že za chvilku bude snídaně. Vidina jídla vytáhla první lidi do života. Po několika dnech, kdy se po probuzení a balení věcí součastně dělala snídaně a pak se jedlo v podmínkách všelijakých, byl toto pro ně luxus. Stačilo zde jen vstát a přisednout ke stolu, kde se neustále objevovaly další pokrmy. Po čaji přišel na řadu kastrůlek plný míchaných vajíček, chleba, okurky a tak. Začala dopolední pohodička. Nebylo v plánu nikam spěchat, nikdo nevěděl, zda Marcel opravdu se vydá naproti motorkářské výpravě. Šňůry na prádlo před bytovkou se zalíbily Ifovi, který na ně rozvěsil své svršky, aby pořádně proschly. Byla tak možnost vidět všechny jeho věci dohromady na pěti prádelních šňůrách, skromná to výbava.

Někdo pil čaj, někdo pokuřoval u sklenky kávy, někdo si leštil boty a Standa se rozhodl, že udělá drobné opravy na motorce. Pustil se proto do napínání řetězu. Když byl v této usilovné činnosti a kolem něj procházel Hasič, nabídl mu ať si něco poslechne. Poté začal točit zadním kolem, z něhož se po chvilkách ozývalo praskání. Hasič bedlivě poslouchal, ale jako laik přes motory a celkově motorky zavolal Ifa. If se zaposlouchal ale pod tlakem oblohy, která naznačovala možnost deště to odbyl, ať to dá poslechnout Wiskinovi, že on neví rovněž čím by to mohlo být a šel sundávat usušené věci. Standa tedy zavolal Wiskina, který po poslechu rovněž konstatoval, že se o nic možná nejedná. Standa připomenul, že pokud to ale něco bude, tak může být cestou v háji. Wiskin potěcho slovech přitakal a řekl Standovi ať sundá zadní kolo, že se na to podívají. Když se vrátil připraven pro opravu, měl už Standa kolo skoro celé dole. Pak ale následovala minuta pravdy. Zadní ložisko bylo vymleté a po sundání kola se na betonovém chodníčku rozkutálely kuličky. Pokud se tyto rozdrcené patvary daly kuličkami nazvat. Problém byl na světě. Kdyby se jednalo o jiný typ ložiska, vše by bylo v pořádku. Ale tento typ neměl nikdo v inventáři náhradních dílů s sebou. Po, poradě s tetou se rozhodlo, že If s Hasičem vyrazí do nedaleké vesnice pro náhradní ložisko k automechanikovi. Teta poradila cestu jak se tam dostat a místo, kde ho nalézt. A tak zatímco Wiskin se Standou připravovali kolo na nové ložisko, If s Hasičem nasedli a vyrazili nádhernou krajinou za ložiskem, A tak vznikla pozoruhodná cesta za touto součástkou. Najít vesnici a místo automechanika nebyl problém. Problém bylo to, že tento pán nebyl doma a nikdo nevěděl, kdy se vrátí. Cestou sem ale míjeli autobazar, kam směřovali jejich další kroky. Zde o ložisku nemohla být ani řeč, ale přišla rada na to, že o kousek dál bydlí další automechanik. A tak stanula dvojice průzkumníků před branou druhého autoservisu. Zde ale automechanik nebyl, pouze jeho manželka, která svůdně v plavkách na terase nevěděla, kdy se manžel vrátí. Před touto autodílnou si If prohlédl motorku a zjistil několik špatných špicí na zadním kole. Ty co šli dotáhl rukou, ale tři z nich dotáhnout nešlo. Z toho dvě byly definitivně zlomené. Bylo o problémek víc. Začaly první telefony Wiskinovi, že s ložiskem to není valné a že je o problém více na zadním kole. I když stav byl takový, že stále tato závada nebránila v jízdě.

Vydali se proto oba dále směrem na Opavu, v domnění že ve velkém městě bude šance najít pomoci a sehnat ložisko. Cestou, před koncem vesnice zastavili u pneuservisu, kde se chtěl If zeptat na špice, popř. je zde rovnou spravit. Ale světe div se, mechanik zde nebyl a opět jen jeho manželka. Ta řekla, že okolo poledne bude manžel doma, o ložisku a špicích nic nevěděla, ale poradila nějakého motorkáře, na konci vesnice. Ten by prý mohl pomoci. Popojelo se k motorkářovi. Mladý kluk, okolo pětadvaceti se nejprve nijak do rozhovoru němě, ale po chvilce povídání o motorkách, vyprávění o cestě Polskem a tak se stal přívětivým. Šel se i podívat po ložisku, ale bohužel ho neměl. Špice také ne. A tak poradil značkový servis automobilů v Opavě, cestu k němu a tam že by prý mohli ložisko sehnat. Hlavně výhodou bylo že servis pracuje dvacet čtyři hodin denně. Poradil také prodejnu s náhradními díly, ale ta měla jen do jedenácti. A tento rozhovor probíhal za pět minut jedenáct. Po chvilce se tedy oba se zdejším motorkářem rozloučili a vydali se do Opavy. Najít servis bylo opět bez problémů. Když pak Hasič tápavě chodil sem a tam, aby zjistil kde součástku koupit, vyšel ven postarší pán a nabídl pomoc. Ta byla přijata a byl mu vysvětlen problém. Pán si prohlédl ložisko, někam odešel směrem k dílnám a dlouho se nevracel. Když se vrátil, sdělil že ložisko nemají. Zároveň klukům předal lísteček s mapkou a jménem jeho kamaráda, který by měl ložisko mít. Na vyžádání přinesl i telefon, pro jistotu. A tak se jelo na druhou stranu Opavy, do vilové čtvrti pro ložisko. Opět nebyl velký problém ulici a barák najít. Zdejší automechanik, rovněž postarší pán tak okolo šedesátky, bývalý motocyklový závodník a zrovna obědval. Po chvilce čekání vyšel pán ven, prohlédl si ložisko, vyslechl problém a záchrana byla na světě. Ložisko měl a ze velice slušný peníz ho prodal. Pak během povídání o motorkách si prohlédl špice. S těma nepomohl, ale odkázal na svého kamaráda, rovněž bývalého motocyklového závodníka, bydlícího o kus dál. Další projížďka po městě sušenek a oplatek. Tento pán ale bohužel motorky nedělal, měl na to dle jeho slov staré oči. Ale aby to nevyšlo ze starých kolejí popisu této cesty po součástkách, vysvětlil cestu opět k dalšímu člověku, také bývalému motorkáři. Ten bydlel skoro přes celý střed města, hledat ho nebyl zrovna snadný úkol. Trvalo to skoro půl hodiny, ale pak i na jeho zvonek kluci zazvonili. Tento pán se Ifovy MZety ujal a vzal si ji do dílny kousek od bytovky, kde bydlel. Tam byly špice utaženy, ale nové bohužel neměl. Dal proto alespoň nějaké delší, aby se popř. zkrátily a matky. Vše to udělal zadarmo. Následoval pokus o vybloudění z města ve formě vyhlídkové jízdy. Cestou do Leskovce již odpoledne zastavili ještě u pneuservisu, aby se alespoň pokusili něco s kolem udělat. Mechanik byl už doma a po vyslechnutí problému pomohl. Zadní kolo se sundalo, svlékla se pneumatika ale odhalilo se to, že špice spravit nepůjdou. Delší špici tam dát také nešlo. Mechanik poradil Ifovi ať si vymění kompletně všechny špice, a ať se nebojí že na tohle kolo dojede. Z jeho jednání byla cítit nervozita, že chce mít tento den již od práce pokoj, protože mu přijela návštěva. Musel ale ještě pomoct s kolem, aby se nafouklo a připevnilo zpět k motorce.

Za odpoledního deště se If s Hasičem rozloučili s mechanikem pneuservisu vyrazili zpět ke kamarádům. Ti za tu dobu uklidili všechny věci do spíže, aby na ně nepršelo, poobědvali a holky si zahrály několik společenských her. Leona si umyla hlavu, kdo potřeboval došel si na záchod a celkově mělo pohoštění Wiskinovi tety rodinný a pohodový nádech. Když se kluci vrátili s ložiskem, nehledě na déšť začala oprava. Zatím se If s Hasičem najedli.

Když ráno Wiskin tetě vysvětloval, že do půl jedenácté odjedou, nikdo netušil, že se pobyt zde protáhne do čtyř hodin. Okolo čtvrté se totiž věci ze spíže začaly stěhovat, samozřejmě s pomocí motorkářů na nosiče, padáky a další části motocyklů schopné nést zátěž. Při úvahách několik dní předem se diskutovalo jak moc jsou motorky naloženy a bylo jasné, že u některých je překročena maximální nosnost o několik kilo. Vždyť výčet věcí např. u Standy byl téměř shodný se zavazadly na týdenní dovolenou, která se vezou v kufru auta. S balením věcí byl čas nejvyšší. Díky této opravě dostala výprava neočekávaný skluz v čase. Od Prahy navíc proti jel Marcel, který několikrát volal, jak to vypadá a jakým směrem má jet, aby se s výpravou nedej bože neminul. Po naložení věcí došlo na loučení s hostiteli a pak již byl čas jen na cestu. Minula se hospoda kde předchozího večera bylo veselo a nabral se směr na Čechy. Opět následoval průjezd překrásnou krajinou, který působil jako balzám po polské placce. Lesy, hory a příroda doprovázely kolonu tří motorek. Ovšem po necelých osmi kilometrech se stavělo. If a Wiskin začali postrádat Standu, který se zastavil vzadu a nejel dál. To, že se ujelo málo a tudíž vypadla možnost zastávky na toaletu, navíc uprostřed polí, dávalo tušit že na vině je závada či nějaké zapomenutí. Byla to závada. Standovi se zadřelo zadní kolo. Při výměně ložiska se patrně špatným utažením spekly hliníkové hrany a kolo se doslova zapeklo. Začala oprava na okraji silnice. Kolo se sundalo a bylo zjištěno další špatné ložisko. To ale bylo k dispozici v náhradních součástkách, které kluci vezli s sebou. Zapečený hliník se šroubovákem odsekal z ráfku a po třiceti minutách Wiskinovy opravy s pomocí Standy, Hasiče, Ifa a holek, které odháněly mušky bylo kolo zase jízdy schopné. Bylo paradoxní sledovat, jak po mnoha kilometrech bezproblémové jízdy se nyní technické problémy vyskytují často. Naštěstí řešit tyto události bylo mnohokrát lepší zde, nežli se s nimi potýkat v Polsku. Pořád byla možnost v případě tak rozsáhlého problému zatelefonovat do Rymáně a dohodnout odvezení motorky. Těžko by se jelo pro stroj někam k moři…

Cesta pokračovala a při sjezdu kopce stál v protisměru osamělý motorkář s mapou. Samozřejmě to nebyl nikdo jiný nežli Marcel. Zastavilo se u něho na plácku u silnice a začala debata. Sdělovalo se mnoho zážitků z Polska prvnímu kamarádovi a také se vysvětlovaly nehody tohoto dne na omluvu, že tak pozdě šestice vyrazila na cestu. Marcel vyrazil naproti výpravě tohoto dne ráno, cestou několikrát zmokl ale byl rád, že se šesticí setkal. Tohoto dne měl na kontě již také několik stovek kilometrů a proto s nadšením přivítal plán ujet jen několik kilometrů a nalézt místo na spaní. V plánu byl opět kemp s hospodou, aby se mohlo dojít na večeři a popovídat o všem s Marcelem pořádně. Během pozdějších debat se šestice dověděla, že Marcel se o odjezdu na Hells pekels dozvěděl v den odjezdu a chtěl se vypravit za šesticí druhého dne. Jelikož jediné spojení měl na Wiskina, na jeho mobilní telefon, a ten byl po dobu ubytování v Rokytnici nad Jizerou většinou vypnut, nebyla šance se domluvit.

Takže pokud by si Wiskin telefon zapnul prvního večera, mohla další cesta pokračovat ve čtyřech motorkách a v sedmi lidech, tak jak pokračovala teď. Kolona čtyř motorek se prodírala kopcem za kopcem přes pohoří, chladnými lesy a horskými soutěskami. Cesta vedla i tunelem. Jediným problémem v kochání se krajinou byla skutečnost, že jak řidič, tak spolujezdec museli sledovat zatáčky, kterých zde bylo požehnaně včetně velice častých serpentin. Pozdní výjezd se zasloužil tomu, že na benzinové pumpě po průjezdu částí Jeseníků a Orlickými horami se nad mapou a kafíčkem začalo hledat místo ke spaní. Zde si neodpustím poznámku Marcela na projíždějící Velorex: „Hele, stan na útěku.“

Paní jež obsluhovala na pumpě poradila dva kempu vzdálená několik kilometrů. Vybrán byl kemp v Mohelnici. Cestou k němu se začala obloha zatahovat a déšť byl na spadnutí. Ke kempu se dorazilo již za vydatného mrholení. Kemp byl velký, vybavený restaurací, barem, vinárnou, obchodem a bazénem. Ubytování bylo možno ve stanu, v chatkách či bungalovech. Samozřejmě že u motorkářů přišel na řadu stan. Předložily se pasy, vyřídily se formality a jelo se na travnatou louku, kde dosud žádný stan nebyl. Obloha byla již zatáhnutá, že ke stavbě tří stanů bylo třeba svítit baterkami nebo reflektorem motorky. Marcel se rozhodl postavit si svou zmenšenou formu bivaku pod stromem. Plachtu přichytil mezi zem a motorku. Po dostavění stanů za mírného deště, až nápadně moc připomínající stavění stanů prvního dne u moře, byl čas na jídlo. Hospoda měla zavřeno a tak se navštívila vinárna, kde rovněž vařili. Mnoho hostů zde způsobilo to, že se sedm motorkářů stěsnalo k jednomu stolu pod slunečníkem na terase a začalo si objednávat jídlo. Mrholení, které přešlo v mírný déšť bylo nepříjemné. Po chvilce se uvnitř vinárny uvolnil stůl, a tak se sedmice přesunula dovnitř. Hrací skříňka za slušný peníz umožňovala zahrání na přání, jídlo bylo dobré a Ifovi přišlo pozdě, skoro studené. Po jídle byla vidět únava na nejednom členu expedice. Proto na řadu přišlo kafe. Marcel přivezl litr rumu, který nechtěl vézt zpět. Do něho se při placení chtěla koupit cola. Tu zde neměli. Proto se sedmice vypravila k benzinové pumpě pro colu do rumu. Pumpa byla vzdálená asi čtyři sta metrů, což nebyla žádná dálka. Koupit colu také nebyl problém a osvětlená lavička u pumpy vybízela k posezení.

Zasedlo se, nalily se kelímky a někdo začal jíst bagety, koupené zde jako druhá večeře. Začala tak večerní pohodička a povídání při kelímkách alkoholu. Občas padl nějaký vtip a celkové veselý narůstalo s každým napitím. Dávno po půlnoci se začalo poprvé mluvit o návratu, ale ještě chvilku trvalo, než se rozjařená těla zvedla k odchodu. Wiskin se Standou šli napřed, rovnou do stanů aby ulehli ke spánku. Ostatní si cestu prodlužovali postáváním v kroužku a pitím další lahve alkoholu. Cesta, občas zpestřená písničkou se tak protáhla na dvě hodiny, po kterých teprve Marcel, Hasič, If, Martina a Leona míjeli bránu recepce kempu. Hasič s Ifem šli ještě zkusit vinárnu, ale ta měla již zavřeno. Začali se tedy procházet po kempu s Marcelem a Martinou, Leona již také šla spát. Tato čtveřice ulehla až k ránu, kdy jim na cestu do stanu svítily prvé paprsky sluníčka.

Den jedenáctý - 14.7./ poslední den.

První známky probuzení do posledního dne Hells pekels byly až později dopoledne, jelikož večer těla opět potrápil. Ať se situace měla jak se měla, tohoto dne bylo nutné dojet do Prahy. Už jen kvůli tomu, že někteří šli dne následujícího do práce.

Před jednou hodinou se ozvaly zvuky motorů a vyrazilo se na cestu k domovu. Směr byl na Českou Lípu. Resp. k Mladé Boleslavi, kam bylo nutné odvézt Martinu na rodinnou dovolenou. Tím, že se vyrazilo odpoledne, začal malý závod s časem. O to, že by se tohoto dne nestačilo dojet ku Praze nešlo, spíše někteří chtěli být doma v rozumnou dobu, aby stačili uklidit věci a mohli se vyspat na druhý „pracovní den“. Jiní, jako Wiskin, si vzali pro jistotu volno i na pondělí. Z těchto důvodů padl na zastávce u pumpy návrh pro rozdělení. Wiskin že by jel s Martinou a ostatní by se oddělili a jeli do Prahy. Názory byly různé. Nikomu se nechtělo trhat partu, a vrátit se jako celá skupina bylo velice lákavé. Časová tíseň ale hovořila pro tento racionální návrh. Začalo tak přemýšlení jak to udělat. Před Mladou Boleslaví se stal poslední technický problém. Wiskinovi se zasekl plovák a začal mu vytékat benzín. Původně si ostatní, jež ho na to varovali, mysleli, že se jedná o olej. A tak na řadu přišlo kladívko a pár něžných úderů do správného místa závadu odstranilo. Mladá Boleslav se stala místem, kde plán na rozdělení expedice nabyl reality. Bylo definitivně rozhodnuto, že Wiskin pojede s Martinou a ostatní naberou směr na Prahu. Loučení po více jak deseti dnech společného života bylo zvláštní. Nebylo smutné, vždyť bylo jasné, že se pak každý uvidí s každým jako před expedicí, ale byl to jakýsi neoficiální konec této expedice. Bylo to místo, kde skončila a odkud se jen už odjíždělo domů. I když, pravda, ten kousek domů byl ještě pár hodin. Pak poslední zastávka v Břežanech na pumpě, na Baních pak byl vysazen Hasič a na Mníšku byl pravý konec Hells pekels 2002. Co dodat - tento konec bez závěrečného focení, hromadného loučení a podobně byl jakýsi rychlý. Ale na bilancování si ponechávám ještě jednu kapitolu. Tato by si jistě také zasloužila více řádků, ale poslední den nebyl opravdu o ničem jiném, než o tom návratu, co pokud možno, v rozumnou dobu. A tak jako je krátká tato kapitola, byl krátký i den samotný. Večer, po vybalení věcí začaly okamžiky vzpomínek a pocitu samoty. Po jedenácti dnech neustálé společnosti byl náhle člověk sám. A ne jeden člověk se těšil, až se za pár dní uvidí s ostatními…

Odjezd na jinou štaci